Knihu jsem poslouchala na Českém rozhlase ve výborné interpretaci Jana Dvořáka. Byl to velmi příjemný poslech. Možná i proto, že příběh stárnoucího Cesara Annuziata byl dojemný a přes veškerou tragiku vlastně optimistický. Je o člověku, který nachází smysl života vlastně až na jeho sklonku: "...líbí se mi staré oprýskané rybářské čluny, vůně prádelen, řezník, jak řeže maso pravidelnými pohyby, líbí se mi červené tváře a třesoucí se hlas...Líbí se mi vůně právě narozených dětí a vzdálený zvuk klavíru, líbí se mi zvuk štěrku, po kterém někdo jde a ulice, co ubíhají jako potůčky mezi poli, líbí se mi fotbal v neděli odpoledne, vůně nového mýdla, zamlžená okna za zimních dnů. Líbí se mi ticho letních večerů a zvuk nočního příboje. Líbí se mi cvrnkání za oknem a dřevěné vařečky, líbí se mi vůně ženských vlasů...Líbí se mi ptáci kteří se uchylují pod římsu než přestane pršet, líbí se mi město, když spí, bílá barva domů u moře a stará nádvoří se šňůrami sušícího se prádla...Líbí se mi ten, kdo každý den bojuje za to, aby byl šťastný." Ano, i mně se líbí...

Pane Jane Dvořáku, knihu jste přečetl nepopsatelně mistrovsky! Celou dobu jsem si sice představoval, že mi ji čte můj postarší spoluhráč z pingpongového oddílu, vdovec s podobným zabarvením hlasu. Zároveň mi však během poslechu došlo, že zhruba takto podobně bilancuju možná už teď po čtyřicítce. A co teprve, pokud se dožiju věku takřka osmdesátiletého vypravěče Cesara a ještě něco málo přibyde podobno tomuto zdánlivě smyšlenému ději. Pane Marone, Vy nádherný citový vyděrači: "Líbí se mi... (!) ...i s jakou bravurou znáte lidské povahy, zákruty mysli. Krásná práce! A nedivím se, že si to říkalo o zfilmování. Jen na to nebudu mít sílu. Tohle ať ideálně zůstane nahlas čtenou knihou. V této podobě má asi největší grády.