První z knih sektoru Hirano se mi líbila. Autor nám čtenářům podal eskalaci napětí kolem zdroje vzácného nerostu, která přerostla do velké bitvy, či krátké války. Proč mi to něco připomíná z matičky Země? Prostě lidi jsou asi nepoučitelní. Dva politici si ukazují bicepsy a tisíce lidí to odskáčou svými životy či zdravím. Děj byl podáván z pohledu obou zúčastněných stran a byla to docela divoká jízda. Dávám 4,2 hvězdy, takže zaokrouhluji na čtyři celé a hned z chodu začínám číst pokračování.

Máte-li rádi Davida Webera, potom je Jan Kotouč ideální volbou, jak si ukrátit čas při čekání na další jeho knihu. Což je trochu i handicap, jelikož při čtení Pokračování diplomacie se neustále vkrádal pocit, že tohle už jsem „někde“ viděl. A „někde“ znamená u Webera. Ovšem přistoupíte-li na autorovu hru, nebudete litovat. Dostanete příjemnou military SF, ve které se protistrany střetnou ve zdánlivě bezvýznamném konfliktu. Kladem je povedené gradování příběhu a kvalitně zvládnutý finální střet bitevních lodí. Za největší plus pak považuji absenci záporné strany, protože jak víme z historie, ti „špatní“ se vždy ukáží, až když je oznámen vítěz. Své slabiny však román bezesporu má. Ty se projevují především u postav, které víc než hrdiny připomínají dobře placený komparz. To se paradoxně (v rámci předchozí chvály) týká i zápletky, která se až příliš okatě drží stanoveného scénáře. Dokonalé to není, ale v rámci subžánrové nabídky to stále patří k tomu lepšímu, na co můžete na trhu narazit.