No, nebudu říkat, že to bylo bůh ví jak dechberoucí finále, zejména proto, že místo nějakého velkého zápasení a chytání pokémonů jde spíš o tajemné schopnosti a "lásku a přátelství", ale pomyslnou druhou sérii s Yellowem to zakončilo pěkně. Problém celé téhle druhé části byl ten, že Yellow prostě není trenér, ale nějaká mysticky obdařená láskyplná figurka, takže příběh není tak dynamický a nedá se sledovat pokrok na stadionech, v lize apod. Obsahově je tak příběh naditější a možná i dává větší smysl, i když zrovna Pokémon manga je docela dětská a banální, ale chybí tomu ten klasický pokémonní duch, který konkrétně pro mě znamená víc, než ukazuje Yellow. Na téhle nejstarší sérii je roztomilé, že porušuje pozdější kanonická pravidla a dělá si prakticky co jen chce. Pokémoni jsou pořád braní jako něco mystického, co moc lidí nezná, útoky vypadají tajemně nebo i vtipně a čtyři lidé si jen tak nezávazně řeknou, že zničí svět. Pokémoni mají proměnlivé neustálené velikosti a schopnosti a celé je to takový obrovský mišmaš, který se dá ale během čtení velmi snadno pochopit. Takže bohužel asi žádná velká sláva, ale pěkná nostalgie a oddechovka. :)

Závěr první generace pokemonní mangy by se dal asi nejlépe označit jako přeplácaný. Každý se tady musí alespoň mihnout, zamícháme do toho několik totálních ptákovin (psychický příbor) a ve finále zvítězí... láska? Nebo jakési spojení energií, prostě blbost. A je to škoda, celá série byla nadprůměrná, ale tady autorům ujela ruka.