Pohřbený obr

Snové putování starých manželů Axla a Beatrice mlhou zapomnění kdesi v dávné Anglii. Kniha velmi těžce uchopitelná a přec tak krásná. Byť mne asi tak do první třetiny nesmírně rozčilovaly dialogy v rádoby "archaickém duchu", nakonec jsem se jim podvolila a nechala se unášet po dávno vyšlapaných a zase zapomenutých stezkách, horských ubočích, temných lesích plných nebezpečí a obrů, po řece jen zdánlivě klidné a přívětivé. Je to příběh přinášející plno zneklidňujících otázek a ještě úzkostnějších odpovědí. Příběh hledání, lásky, zapomnění, viny, odpuštění, prazvláštních setkání i hrdinských činů. A měla-li bych si vybrat, s kterým hrdinou z této knihy bych putovala já, byl by to Sir Gawain se svým stařičkým koněm Horácem. Byl mi z nich tak nějak nejbližší...

Už vás někdy pokořila kniha? Mně se to stalo u téhle. Do 3/4 jsem si říkala: krásný jazyk, v dnešní době nevídaný, neslýchaný, ale ten děj...Co to...No to mi teda leze na nervy! Zase jedna neslaná, nemastná, zbytečná... To bude pichlavý komentář ohledně té nobelovky! S prvními řádky poslední části se tohle přesvědčení rozplývalo. (Doufám, že to nezpůsobil dech dračice!) Pramínky všech příběhů se slily do řeky finále (dílem tušeného, dílem překvapivého) a když jsem knihu zavřela, držela jsem ji a přemítala nad jejím poselstvím, nikoli jedním a prvoplánovitým. Pan autor používá hojně symbolů, takže děj můžete chápat v osobní rovině, ale také ho promítnout do dnešního dění ve světě. (Skvěle vystiženo!) Panu Kazuo Ishigurovi jsem se pokorně omluvila za počáteční brblání a poohlížím se po jeho dalších románech. Žádná mlha mi nezabrání, abych si je přečetla.

Jsme v Anglii. Těžko říct, v jaké přesně době, ale někdy hodně dávno. Existují ještě lidé, kteří pamatují krále Artuše. Aspoň nějaké vodítko. Axl s Beatricí dospěli do věku, kdy už jim společenství ostatních obyvatel vesnice nechce ani svěřit svíčku, aby náhodou neúmyslně nezaložili požár. Je to pro ně potupné, sedět po večerech ve tmě svého příbytku. Ponižující. Smutné. Co už jim z toho života zbývá? Jen tvrdá práce a podřízení se okolí. Tedy žádné nadějné vyhlídky. Rozhodnou se tedy vydat se na cestu za svým synem. Dokud je ještě čas. Dokud je nohy unesou. Je to zvláštní putování. Syrové, místy mystické, zahalené mlhou zapomnění, která je děsivě nepřirozená a která se zavírá nad každou událostí jako hladina vody nad vhozeným kamenem. Lidé bloudí ve vlastních životech, jsou si nejistí věcmi předešlými, nemají na čem stavět pro činy budoucí. Jaký to má důvod, je to dobře či špatně? Spousta otázek a žádné jednoznačné odpovědi. Ač dvojice starých manželů pouze hledá svého syna, který kdysi dávno odešel z vesnice, tak se zároveň stávají téměř hlavními hybateli mocné změny, která má přijít. Cestou potkávají saského bojovníka Wistana, posledního Artušova rytíře sira Gawaina, podivným zvířetem zraněného kluka Edwina a dokonce na vlastní oči zří kdysi mocnou saň Querig. Celé to podivně zamotané klubko se pozvolna rozmotává, ale nikdo si není jistý, jestli tím správným způsobem, jestli vše nemělo zůstat tak, jak to kdysi velký čaroděj Merlin vymyslel a zařídil. Nakonec je to ale především příběh lásky na sklonku života. Příběh dvou lidí, kteří už mají jen sami sebe. Kteří při sobě stojí, podporují se, dodávají si odvahu a odpouštějí si. Kteří nezlomně věří, že až je převozník jednoho dne dopraví na druhý břeh, tak budou zase spolu.

Snové putování starých manželů Axla a Beatrice mlhou zapomnění kdesi v dávné Anglii. Kniha velmi těžce uchopitelná a přec tak krásná. Byť mne asi tak do první třetiny nesmírně rozčilovaly dialogy v rádoby "archaickém duchu", nakonec jsem se jim podvolila a nechala se unášet po dávno vyšlapaných a zase zapomenutých stezkách, horských ubočích, temných lesích plných nebezpečí a obrů, po řece jen zdánlivě klidné a přívětivé. Je to příběh přinášející plno zneklidňujících otázek a ještě úzkostnějších odpovědí. Příběh hledání, lásky, zapomnění, viny, odpuštění, prazvláštních setkání i hrdinských činů. A měla-li bych si vybrat, s kterým hrdinou z této knihy bych putovala já, byl by to Sir Gawain se svým stařičkým koněm Horácem. Byl mi z nich tak nějak nejbližší...

Už vás někdy pokořila kniha? Mně se to stalo u téhle. Do 3/4 jsem si říkala: krásný jazyk, v dnešní době nevídaný, neslýchaný, ale ten děj...Co to...No to mi teda leze na nervy! Zase jedna neslaná, nemastná, zbytečná... To bude pichlavý komentář ohledně té nobelovky! S prvními řádky poslední části se tohle přesvědčení rozplývalo. (Doufám, že to nezpůsobil dech dračice!) Pramínky všech příběhů se slily do řeky finále (dílem tušeného, dílem překvapivého) a když jsem knihu zavřela, držela jsem ji a přemítala nad jejím poselstvím, nikoli jedním a prvoplánovitým. Pan autor používá hojně symbolů, takže děj můžete chápat v osobní rovině, ale také ho promítnout do dnešního dění ve světě. (Skvěle vystiženo!) Panu Kazuo Ishigurovi jsem se pokorně omluvila za počáteční brblání a poohlížím se po jeho dalších románech. Žádná mlha mi nezabrání, abych si je přečetla.