„Chovat se racionálně dokáže člověka pěkně unavit,“ soudí hlavní postava Jean a toto pravidlo dodržuje do svých sta let. Jako dítě je roztomile divná, jako dospělá děsivě netknutá životem v normální podobě (Palivo – trochu níž – se s ní fakt nepáře, ale těžko nesouhlasit). K jejímu synovi jsem shovívavější, díky němu jsem se dočkala i vtipných momentů, např. z jeho pojišťovácké praxe: „Gregory se vyžíval zejména v tom, když lidem vykládal, kolik dostanou v případě úmrtí. Vychutnával si vypočítavý, chamtivý výraz na jejich tvářích: tolik peněz jen za to, že umřou.“ Nebýt to Barnes, myslela bych, že tu podivnou Jean jsem musela přetrpět jen kvůli jejímu setkání s pilotem, který „pohlédl do slunce“, a proto, že (čistě náhodou) zplodila syna, který v závěru vedl dialog s počítačem o Bohu, životě, smrti (a sebevraždě obzvlášť), což bylo zřejmě to hlavní, k čemu se chtěl autor dostat (a co mě zajímalo). A ještě jednou – nebýt to Barnes, nebylo by to možná ani čtivé. Jenže nedostatek postav, s kterými bych sympatizovala, a chybějící celistvost románu mi vadily, proto dvě hvězdy dolů.

Předem si tedy nemyslím, že je dobré zvolit si za hlavní postavu nudnou anglickou frigidku, jejíž největší životní dobrodružství bylo to, že přemýšlela nad sendvičem. Po vcelku nudném dětství, které Barnes natáhne na celou třetinu, během které se nestane nic, i když to chvilkama vypadá, že ji vohne pilot internovaný v jejich domě, tak konečně nastupuje druhá třetina, kdy se frigidka nechá ukecat do manželství, jen proto aby zjistila, že je vážně studenější než mrazák. Přesto ale nadržený manžel dokáže uskutečnit čaj o páté s její vulvou, což má za následek to, že se jí narodí další frigidní pacholek, stejně tupej jako ona, akorát s tím rozdílem, že má penis, takže je to vlastně ještě smutnější, protože všichni víme, že muži se rodí jen proto, aby zaseli semeno a dohráli Mortal Kombat. Když už to vypadá, že budeme sledovat jen mongoloidní stárnutí dvou anglických mrazniček, se na scéně náhle objeví synova přítelkyně, militantní afektovaná bisexuální běhna, která starou rašpli nutí aby ji voblízla hráz, jenže to se ji nepodaří, protože v mrazákulandu mají zrovna slevy na led, takže všechno očekávání přichází v niveč. No a po takto nažhavené druhé třetině přichází třetina třetí, kterou se Barnes rozhodl ukončit stylem matrix kam se podíváš. Ano, samozřejmě i v této knize hrají prim klasická Barnesova témata (dospívání, stárnutí, víra, paměť, smysl života, vojíždění padesátek a podstata lidství), které dokáže úderně prodat skrz jízlivé otázky, ale kupodivu se mu je tentokrát moc prodávat nechce. Nebo spíš, nemá to takovou razanci, protože příběh je tak nudný, že kdyby jej Radek John namluvil na audioknihu, měli bychom tu nejničivější zbraň všech dob. To vše je smutné, protože s Barnesovejma myšlenkama víceméně souhlasím, taky bych na ně rád znal odpovědi. Jenže tahle kniha je jen takové pohlazení po žaludu bez následné edžakulace.