Moc takovéto melancholické čtení nevyhledávám, zkusil jsem to jen kvůli autorovi, ale Martin opět přesvědčil, že je to pan spisovatel. Jako i v jiných povídkových knihách se zde najdou slabší kousky, ale vedle toho je několik skutečně výborných povídek, které čtenáři dlouho zůstanou v hlavě a které ho donutí alespoň na chvilku přemýšlet o životních hodnotách.

Díky knihám Písečníci a Píseň pro Lyu jsem Martina vlastně objevil. A ať si příznivci ságy Piseň ledu a ohně říkají, co chtějí, Martin je pro mě především mistr povídek a novel, ve kterých dovede neuvěřitelně žonglovat s žánry a vypravěčskými styly. Svojí fantasy ságou podle mě Martin nepřekonal, ale ani se nevyrovnal (pozn. zatím jsem přečetl 5 dosud napsaných dílů Pisně ledu a ohně) svým stěžejní povídkám jako jsou Píseň pro Lyu, Portréty dětí, Písečníci, Proměna kůže, Netopýři, Stanice Šerá voda... Z výše uvedených povídek obsahuje sbírka Píseň pro Lyu jen stejnojmennou novelu, která podle mě patří k vrcholným povídkám nejen v rámci žánru SF, ale i napříč všemi žánry beletrie. V podstatě filozofickou povídku o hledání lásky, smyslu života a nečeho vyššího (boha?) by si měl přečíst každý, kdo má rád dobrou literaturu. I když je Píseň pro Lyu v téhle povídkové sbírce bezkonkurenčně nejlepší povídka, nedovolil bych si říct, že zbytek povídek je průměr nebo podprůměr... Naopak, všechny povídky mě bavily a rozhodně musím smeknout klobouk před množstvím nápadů, které Martin předvedl v téhle knize. Všechny povídky sbírky Píseň pro Lyu považuju za nadprůměrně nebo přinejmenším zajímavé... A pokud chcete poznat, co to znamená melancholická SF/hororová povídka, je Martin tím nejlepším učitelem ;)