Pán se stříbrným lukem

Už ani nevím, přes čí doporučující komentář jsem se dostala k téhle sérii, a s očekáváním si ji půjčila v knihovně. Ležela mi doma dva měsíce a už jsem zvažovala, že ji vrátím, ale zvědavost mi nedala a pustila jsem se do čtení. Příběh o trojské válce patří k mým oblíbeným od dob Odysseových dobrodružství v trojské válce (a stejně tak jeho dobrodružství při návratu domů; obojí Pavel Augusta, František Honzák + Gabriel Filcík). Rozhodla jsem se tedy ponořit opět do řeckých mýtů, které mi formovaly dětství, a postupně si začala užívat další verzi a jiné zpracování. (Píseň o Tróji Colleen McCullough patří mezi mé oblíbené tituly, ačkoli její pojetí Heleny mi příliš nevoní.) Moje radost byla o to větší, že jednou z čelních postav měla být Andromaché, a Hektor patří mezi mé miláčky (čím starší, tím víc ho preferuji i na úkor ryšavého ithackého krále). V tomto ohledu mne nejprve silně zklamala autorova vizuální představa hrdinky: vysoká (mohutná?) zrzka se zelenýma očima a velkýma nohama? Nevím proč, já mám ty achajské i maloasijské postavy všechny v hlavě jako tmavovlasé a hnědooké... Ale budiž, to bych ještě skousla, kdyby nepřišly narážky na lesbické hrátky. Zajímavé je, že u řeckých mužů to člověk bere jako nějaký standard (viz vtip o hádce mezi Řekem a Italem), ale u Andromachy mi to příliš zavánělo současnou oblibou tohoto prvku v literatuře i seriálech... Ať tak či onak, vylíčení Andromachy mne moc nezaujalo a z celé knihy jsem cítila i lehký odpor vůči Hektorovi. Ten je sice očima všech postav viděn jako hrdina, ale téměř pokaždé, když o něm mluví, je naznačeno jakési ALE. Oč jde jsem se ovšem nedozvěděla, ale třeba to bude v díle dalším. Zaujala mne samozřejmě věštba stran lásky, kterou Andromaché pozná. Muže se sandálem bychom měli (a jeho představení čtenáři se Gemmelovi opravdu povedlo), ale ti ostatní? Proč mám pocit, že Hektor mezi ně patřit nebude? Pokud mne smysly nešálí, budu v tomto ohledu dosti zklamaná. Mám sice ráda nové uchopení známé látky, ale i to by se mělo držet zaběhnutých schémat a Hektor s Andromaché se podle těch hluboce milovali... V průběhu čtení jsem neodolala a sáhla po Zamarovského knize, v níž jsou medailonky různých postav z antických mýtů. Tušení mne nezklamalo, žádný Helikáón tam nebyl! Proč by si ovšem DG vymýšlel takového hrdinu?? Rýpavě jsem šla po dalších narážkách a podle jména Helikáónova otce se nakonec dobrala pravdy. Kdybych počkala ještě asi pět dalších stránek, autor by mi hrdinovo pravé jméno naservíroval sám, ale vlastní ukvapenost mne o požitek z četby nepřipravila. Naopak jsem zvědavá, nakolik se hrdinovy osudy budou krýt s těmi, které znám ze školní lavice. Zatím se mi tedy nepozdává, že by si nevzal Kreúsu za ženu, ale třeba to ještě přijde. Stejně tak doufám, že ještě bude rozvedena postava "Attala", která si o to vyloženě říká. (V tomto ohledu mne potěšilo, že se čtenář dozvěděl pravdu o Anchísově vrahovi i záhadu uříznutého ucha.) Kdo při čtení Písně ledu a ohně kritizoval Martina za násilnosti, jichž se ve svých knihách dopouští, ten by si měl přečíst řecké mýty. Gemmel se oproti nim ze řetězu příliš neurval, přesto toho na mne jako na čtenáře někdy bylo příliš (a to - na rozdíl od Martina - nebyl nijak explicitní či detailní). Znásilňování, zapalování a uřezaných hlav bylo trochu moc. Dosti mne mrzí, že Argurios nebyl skutečným mýtickým hrdinou, protože v autorově podání jsem mu naprosto věřila. Jeho vylíčení na mne zprvu působilo nesympaticky, čekala jsem, že bude za toho zlého, a o to víc se mi vývoj jeho postavy líbil. Labutí píseň s Láodikou byla víc než dojemná a ani mi nevadí, že i tuto Priamovu dceru si Gemmel do rodiny trojského krále přimyslel. Vylíčení Agamemnóna mne moc neuchvátilo - i ten se svojí arogantní a povýšeností (na níž se většina autorů shoduje) totiž patří mezi mé oblíbence. Zde však byl postavou ryze nesympatickou a prohnilou. Ostatně i jako Priamos, kterého mám zafixovaného jako takového milého a oblíbeného postaršího pána (vždy se mi trochu pletl s Nestorem), kdežto v Gemmelově pojetí mi evokoval spíše lorda Freye s tím rozdílem, že na rozdíl od "lasičky" je stále ještě plný sil a intriky mezi svým četným potomstvem (které stále rozmnožuje) si od srdce užívá. Možná právě v kontrastu s tím mne při závěrečné bitvě potěšil nejen replikou směrovanou Andromaše, ale i tím, jak se zachoval k poraženým Mykéňanům. Celkově se mi kniha moc líbila. Žádné fantasy prvky a pro ty, kteří znají řeckou mytologii mnoho narážek (třeba Kassandra byla naprosto výborná). I ti, kteří historii nehoví, si ale mohou najít to svoje, protože tohle je přesně ten typ epického příběhu, kteří lidé rádi poslouchají a prožívají s jeho hrdiny. Autor navíc dokázal přiblížit reálie a mistrně popisuje prostředí, v němž se děj odehrává. Zejména popis Tróje byl plastický a úžasně komplexní, ale stejně tak jsem si užila třeba jen výčet a opis národů na dardanském dvoře. Svět, příběh, autorův styl, to vše mne plně čtenářsky uspokojilo. Jednu hvězdu však dávám dolů za to, že postavy přece jen nejdou jako podle předlohy. Vymezení se proti předloze bych brala u parodie (plešatějící "fešák" Paris, obtloustlá a nehezká Helena), ale nikoli u jiného převyprávění známého příběhu.

V této knize je vidět jaký byl Gemmel skvělý spisovatel, vymyšlený příběh zasadí do reálného období, v knize se setkáme s dávnými hrdiny Hektorem, Odysseem či králem Agamemnonem. Příběh je naprosto strhující jako všechny knihy Davida Gemmela a že konec je prakticky stejný jako všechny jeho knihy, kdy hrstka bojovníků se ubrání větší přesile? No a co, mě to prostě baví

Další "Gemmellovka", která nemůže zklamat žádného fanouška hrdinských románů. Sice jsem ji četl skoro měsíc (těžké životní období), ale můžu s klidem napsat, že jsem se náramně bavil a dokázal se vžít do příběhu a oblíbil si několik postav. Je jen škoda, že pan Gemmell nedostal do vínku více let života, napsal by jistojistě ještě mnoho parádních románů, vymyslel skvělé hrdiny a poutavě popsal krvavé bitvy. Díky jeho knihám je život hned o trochu veselejší a zábavnější.....