Nadšení. Zejména z toho, jak krásně je kniha napsaná - autor je prostě Pan básník - a také Robertem Pilchem dobře přeložená. Moc doporučuji milovníkům fantasy, zejména té, která se netočí kolem ženských sukní, abych tak řekla, ale spíš kolem pravidel fungování světa - toho našeho, samo sebou. Ovšem pomocí světa smyšleného a jeho hned dvou synů, které spojuje jen jediná věc - výcvik. Prováděný na dvou různých místech ve vesmíru. Ale kvalitní. Ukázky: - Říkalo se, že vystoupil přímo z vln Severního moře a že jej zplodila jeho ledová, zuřivá nezměrnost a povila mořem oplodněná utonulá žena. Říkalo se, že přišel z Pustiny strachu, kde se zjevil jako plod něčích nečistých myšlenek, jiný než ostatní Stíny. Jiný, neboť byl ve všem podoben člověku. Říkalo se, že byl synem Hinda, boha válek, zplozeným se smrtelnou ženou během jedné z bohových procházek po světě v podobě tuláka. Říkalo se, že jej zrodila bouře, která zabila na převisu stojící Sikranu Slaný vítr, dceru velkého mořeplavce Stiginga Řvoucí sekery. Stála osamoceně během bouře na útesu, vyhlížejíc na horizontu plachty lodě svého milovaného. Mrtvá, zplodila plameny a válečníka. Říkalo se, že se zjevil přímo z noci, že přijel na koni velkém jako drak, s jestřábem sedícím na rameni a vlkem, běžícím vedle něj. Říkaly se různé nesmysly. Bylo to úplně jinak. Pravda je taková, že ho vyvrhly hvězdy. - Dokud máme loď, plout a myslet jen na vodu, řeku, kormidlo a veslo. Až budeme mít hlad, přemýšlet, jak sehnat jídlo. Nikdy nemyslet na to, co bude dál. Nikdy na to, co bylo. Nic takového neexistuje - je jen to, co je teď. Nejsem císař, vládce světa, sirotek ani uprchlík, hledaný hordami zešílivších vojáků. Jsem ten, kdo pluje po řece. A pak možná ten, kdo kráčí lesem. Nic víc... - “Mýlíš se,” konstatoval Drakkainen, připnul si karabinu k pasu a ujistil se, že se nůž nezachytává o lano. “Je to jen otázka rizika. Válečník běží a křičí, mává sekerou a pak ho někdo třikrát střelí do zadku a jeho hrdinskou hlavu nabodne na kůl. Já zaútočím pod ochranou tmy. Tiše je zabiju. Budu vědět, kam jít a co hledat. Nepřišli jsme sem uspořádat Hadům bitvu. Přišli jsme si pro vaše děti. Možná že se nám to nepodaří a zabijí nás. Ale nepočítej s tím, že se pak dostaneš do písní, ledaže by tvůj kůň uměl zpívat. Protože z lidí nepřežije nikdo.”

Do "Pána ledové zahrady" jsem vkládala značné naděje; důkazem budiž fakt, že každou knihu série jsem poctivě zakoupila hned v době vydání, aniž bych do některé z nich nakoukla. Jakmile byly v polici vyrovnány všechny díly, odměnila jsem se za svou trpělivost četbou. Do příběhu jsem vklouzla stejně snadno jako do pohodlných papučí. Základní dějová kostra není nijak zvlášť originální, už dříve speciální agenti na stránkách knih mířili za dobrodružstvím na cizí planety. Ovšem Grzedowicz ohmatané téma uchopil po svém, svět kdesi na druhém konci galaxie zahalil do zvláštní, pochmurné atmosféry, zaplnil jej bytostmi relativně všedními i výplody z nočních můr. Inspiroval mě k detailnějšímu prohlédnutí prací Hieronyma Bosche a k zamyšlení, jakým materiálem se ten dávný malíř sjížděl (houbičky, chlast, toxické barvy?). Hlavní hrdina Vukko Drakkainen je vybaven technologií, díky které působí neporazitelným dojmem, ale popisy akce jsou navzdory tomuto handicapu efektní. O něco více prostoru však dostávají (leckdy roztomile sarkastické) úvahy "Nočního poutníka", jeho poznávání neznámého prostředí, podivných zákonitostí a děsivých anomálií. Druhá dějová linie se věnuje následníkovi trůnu v jiné zemi a kultuře, připomínající japonskou. Pro mě tyto části knihy nebyly podstatně horší či méně zajímavé, třeba pasáž s chlapeckým vládnutím kolonii bystroušek, do jisté míry inteligentních a manuálně zručných zvířátek, se mi líbila opravdu hodně. Pravda, s princovým dospíváním poutavost mírně klesla. Putování Vukko Drakkainena však také v závěru postihl jemný kvalitativní propad a v důsledku toho jsem při hodnocení měla dilema, kolik hvězdiček udělit. Useknuté finále by mohlo mít negativní vliv na konečnou cifru, kdybych ovšem neměla možnost kdykoliv sáhnout po další části, chacháá:-). Čtyři hvězdy nestačí, ale na pět to úplně není... tak tu pátou postavím na hranu: 85-90%. Děj nenudí, hrdinové jsou sympaťáci, převažuje uchvácení hutnou atmosférou a pochvalně musím zmínit vkusnou obálku i překlad s perfektní redakcí.