Sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v "dívčím orchestru" v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize popisuje jednu z mnoha absurdit života ve vyhlazovacím táboře s vědomím, že díky zvláštnímu režimu a hudbě byl její osud snesitelnější. Fania Fénelonová popisuje s ironií i černým humorem žárlivost a napětí mezi členkami souboru různých náboženství i národností, kterým i přes ochranu ze strany nejvýše postavené ženy v Osvětimi Marie Mandelové hrozil každým dnem přesun do bloku 25, odkud vedla jen jedna cesta. "Za kus žvance jsi schopná čehokoli. Spi si s kým chceš, to je tvá soukromá věc. Stejně to, co prodáváš, nestojí ani za štipec tabáku. Ale plazit se před tou sviní s krysím ksichtem, ty židovka, to je hanebnost!" "Pročpak tohle všechno neodrecituješ Almě? Ta na nás přece řvala, že se jí nedostalo za koncert pochvaly!" Zlost se rozpouští, zůstává jen pachuť a strašná únava. Má pravdu, Alma snila o tom, že jí pogratuluje říšský vůdce SS. Hloupost a dětinskost toho všeho tváří v tvář miliónům zavražděných je tak trapná, že toužím najednou po jediném: být sama, nic neslyšet, plakat a vše vyplakat... Šílený den však ještě nebyl u konce. Zavolala si nás Alma a všechno postavila na hlavu. Jasným a radostným hlasem nám sděluje: "Chci vám říct, že jsem s vámi spokojena." Vyjeveně na ni civíme. Zbláznila se? Jenny si ťuká na čelo. "Právě mi sdělili, že se orchestr líbil. Himmler se usmál!"