Příšery templetonské jsem si zamiloval, ale s Osudy a běsy akorát tvrdě narazil. Já bláhový čekal dobrých tři sta stran, co se bude dít, než mi došlo, že nic a posledních sto čtyřicet stran mi to jen potvrdilo. Jistě, několika dějových kotrmelců se člověk dočká, ale ty si Lauren Groffová ve finále mohla odpustit, protože působí jako kopání do mrtvoly. Vzletná stylistika je opravdu báječná, ale zdaleka nezachraňuje vše, přičemž poselství kterak pozlátko navenek ještě nemusí být pozlátko uvnitř, není nijak objevné. Problém zkrátka je, že jsem čekal něco úplně jiného. Jenže autorka od posledka přešla na mnohem náročnější level, který mi nejen že nic neřekl, ale hlavně mě nebavil. Kdyby alespoň příběh fungoval coby rodinná sága, ale ono je to mnoho slov o těch nejzákladnějších věcech, přičemž jedinou postavu, kterou jsem si oblíbil, bylo soukromé očko v závěru. Bojím se říct, že bych možná víc ocenil i lacinou prvoplánovou romanci, než tohle zádumčivé polemizování nad jedním manželstvím.

Neobvyklé ale hodně dobré.... Aneb sonda do života dvou lidí, kteří sdílí jednu postel, jedno manželství, jednoho psa, pár přátel, hodně obav, spoustu radosti a ....přece jsou každý na jiném konci vesmíru. Precizně zachycená skutečnost, že PRAVDA je pouze úhel pohledu. Žádný skutečně prožitý příběh nebude vyprávěn dvěma osobami úplně stejně. Vše je relativní.