Peinkoferovi jsem vděčný za to, že mi před deseti lety svým Bratrstvem run představil Waltera Scotta způsobem, který mě konečně dovedl ke skotskému romanopisci a zařadil ho mezi mé oblíbené autory. Trochu oklikou, ale i to se počítá. Byl jsem tedy zvědav na druhý díl, s názvem Odkaz run. Byla to však poněkud nahořklá pilulka. On to není špatný příběh. Ani není úplně špatně napsaný. Když se člověk prokouše začátkem, poněkud chaotickým co do časových a místopisných linek, dostane se čtenáři dobře čtivé dobrodružství se spoustou komplotů, stran a spletitostí, které nakonec do sebe slušně zapadají. Můj problém tkví v tom, že je to poněkud povrchní, současné a moderně vulgární. Peinkofer nedokázal svým stylem navodit prostředí 18. a 19. století, natož vykreslit Scotta tak zajímavě jako v knize předchozí. Uznávám, že jsem za těch deset let čtenářsky nejspíš poněkud zparchantěl, nicméně moderní beletrie mi začíná dělat potíže právě pro tu svou jednoduchost, malou hloubku a takovou tu jednoráznost. "Romantické" pasáže snad raději pominu, to bylo na mě opravdu příliš. Nechci Odkaz run příliš hanit, neboť si to nezaslouží. Ta kniha není špatná, jen není ničím výjimečná. Taková jednohubka, která neurazí, ale taky čtenáře neuchvátí natolik, aby si ji v dohledné době znovu otevřel. P.S.: pořád mi vrtá hlavou, kde jsem četl ten scénář s atentátem a následným zmizením?

Strašné. Tohle snad ani nemělo být napsané. Děj se nepředstavitelně táhl, dialogy trapné - opakování konce předchozí věty otázkou je klasická otravnost, národnostní rozmíšky už unavovaly a celou knihu se dalo čekat, kdo se objeví jako Deus ex machina. Mary a její sny, to už je skutečně bez komentáře. Vracení se k ději předchozí knihy nastavilo text, ale nepobavilo. A Quentin, přestože byl ženáč, mi připadal dost nedospěle a nesamostatně. Navíc mě dost otravovalo střídání děje po kapitolách. Bez mučení doznávám, že jsem knihu přeskákala a nemůžu ji v žádném případě doporučit. Předchozí díl byl trochu lepší.