„Támhle je stan pro maminky s dětmi, slečno! Tam nevkročí jediný mužský, nemějte obavy! Mají strach, že kdyby tam vlezli, museli by hned někoho pochovat a nechat odříhnout, slečno!“ Je tohle ještě Pratchett? Zdá se mi to, nebo se ruka manželky těžce nemocného autora odráží v textech čím dál zřetelněji? Všechno to načechrané žvatlání, čím dál větší korektnost, hnaná ad absurdum, nechutná „laskavost“, která ze všeho čiší… Starý Pratchett, který cynicky nechával hospodské ožraly rozpleskávat trollem, zmizel již dávno, ale nic by se nemělo přehánět. (A to nemluvím o vtipech a odkazech, které si každý musel najít sám, zatímco dnes je čtenář dostane nejprve syrové, potom pro jistotu vařené, a pro ty nejslabší kusy, které by snad ani potom nerozeznaly, že je někdo bouchnul do hlavy fórem, se to ještě jednou přežvýká.) Po ‚Nevídaných akademicích‘ jsem už nečekal další zeměplošský příběh, a pokud ano, obával jsem se, že to bude opravdu slabé. Navzdory všem lamentům výše ale musím uznat, že při troše snahy se do knihy včíst dá, což je dobře, protože následně se ukáže, že je to svým způsobem návrat ke kořenům. Ne dokonalý, ne příliš efektní, ale celkem zdařilý a důstojný. A to mě potěšilo. Jenom doufám, že příští díl nebude o budování čističky vod a získávání grantů na umělecké aktivity propuštěných vězňů.