Vynikající dva eseje, které se skvěle čtou. To, jak Kundera řadí za sebe slova a významy, je práce opravdového mistra. Ohledně významu a hloubky myšlenek bych měl pár výhrad, především v prvním eseji o Stravinském je vidět Kunderův až nemístně nekritický obdiv k autorovi Svěcení jara. To by mi ani tak nevadilo, navíc se Kundera od Stravinského hudby krásně odpichuje k myšlenkám a úvahám o literatuře a umění obecně, ale v závěru se autor rozhodne hodnotit jazz (což by ještě šlo), ale hodnocení rockové hudby je vyloženě diletantské a ukazuje tak na limity autora. Na jedné straně: otevřenost a břitkost postřehů; na druhé: uzavřenost a nepochopení. Druhá esej se mi líbila o něco víc, sice je to opět spíš o mistrovské formě a stavbě textu, ale je tam i několik originálních úvah a postřehů. Občas mám ale dojem, že "démoni", se kterými Kundera ve svých románech a esejích bojuje, nebo spíš vůči kterým se vymezuje, jsou částečně i jeho vlastními. Citace: Nikdo není bezcitnější než sentimentální lidé. Vzpomeňte si: "Chlad srdce maskovaný stylem, jenž překypuje city."

„Žít, to je obtížné a ustavičné úsilí neztratit sebe sama z dohledu, být stále pevně přítomen sám v sobě, ve své statis.“ Další skvělé úvahy a myšlenky. Druhá pasáž mi ovšem přišla zajímavější.