Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky...
Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se...
Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky, invazivní túje, křoví jako kolaborant, prokaryotické organismy, atomy ve tvaru hrušek…Nová divočina je rozdělena tematicky i graficky na tři celky. Část Před usnutím je velmi civilní, plná výjevů z běžného života, láska k manželce, dcerce (za mě nejlepší básně – rybenky, přikládám na tebe ucho, krabí pohyby před usnutím, večeře); druhá část Nová divočina je divoká a zelená, čemuž fenomenálně odpovídá i zvolená grafická úprava (nejlepší – akátů si nikdo nevšímá, křoví, túje); poslední část je zprvu hodně odosobněná, odlidštěná (básně: život napěchovaný v octomilce, hrušky, dálnice, earth 2.0 – která je mimochodem zosobněním vizí o budoucnosti –, vlnění), v úplném závěru se pak ale autor vrací k civilnějším tématům (básně: věčně žíznivý ibišek, letní tábor). Environmentální témata momentálně hýbou nejen společností, ale i literaturou (Logoz, Zlodějka mýho táty apod.) a mně je hodně sympatické, jak s nimi Jonáš nakládá, zcela se totiž ztotožňuji s myšlenkou, že až my nebudeme, příroda si vezme všechno zpátky – my planetu nezničíme, my svým chováním zničíme leda sebe, a to bude právě ten impulz, kdy se Země začne léčit (vždyť: „život je marnivý jako člověk / v eonech času / má dlouhou chvíli / sám se sebou / hraje monopoly“). Miluju tu sbírku a díky díky autorovi za to, že ji napsal! Nejlepší verš, který mi pořád zní v hlavě: „jsou když ty nejsi“.
Číst více
Číst více