Dva výjimeční vědci – chemik Otto Hahn a fyzička Lise Meitnerová, kteří spojili svůj profesní život, aby je po třiceti letech rozdělil nacistický režim. A Nobelova cena, kterou dostal v roce 1946 pouze jeden z nich, přestože se na významném objevu - jaderném štěpení - podíleli oba. Nebo ne? Skvěle vygradovaný fiktivní rozhovor, který nastoluje mnoho otázek. Zasloužila si Lise přiznání podílu, který na objevu měla? Byl její útěk před nacisty záchranou života nebo něčím jiným? Byl Otto Hahn, který pracoval za války na vědeckých objevech v Berlíně, odpůrce nacismu, nebo si s režimem zadal, aby se mohl věnovat vědecké práci a osobní kariéře? Při čtení až mrazilo, jak zdánlivě historické téma je současně aktuální. Obecné morální otázky, které v totalitním režimu vyvstanou ještě s větší naléhavostí. Co je zbabělé, nemorální, sobecké…? Co lze přijmout, a co už je za hranou správného chování? Lze se takto vůbec ptát? Může za chybování totalitní režim a nespravedlnost, nebo záleží jen na osobním přístupu člověka? A nebo od všeho kousek? Zpočátku mi dialogy přišly poněkud nereálné, zprvu bylo nutné uvést čtenáře do obrazu spoustou konkrétních informací, kterým forma dialogu moc neslušela, ale druhá půlka knihy byla strhující. Čtyři a velké plus. * „Byla jsi Židovka, Liso,“ dostává ze sebe nakonec. „Nemohl jsem svoje jméno spojit s tvým.“ * „…Ale realitu, má drahá přítelkyně, nemůžeš popřít. V roce 1939 bychom ten článek společně vůbec podepsat nemohli.“ „Ale ano,“ reaguje Lise a její odpověď zní jako výstřel z revolveru. „Ovšemže ano!“ „A jak prosím tě?“ „Mohla jsem ho napsat sama a uveřejnit pod svým jménem!“

Dialog dvou vědců, který byl místy tak sugestivní a plný znepokojivých myšlenek, až mě oba protagonisté místy děsně štvali. Ale neměli by.