Marco Orko Vácha mě dostal. První řádky nedůvěřivě pročítám... na co si to proBůh hraje, pan Orko? Kam na ta moudra chodí? Není to přece žádný stařec s bílým vousem. Jenže, ještě pár dalších řádků a už mě má. A to jsem prosím tuto knížečku přenášela posledních pár let z knihovny do knihovny, než jsem ji nyní otevřela. Za mládežníka mě lze označit jen stěží. Jsem si ale jistá, že bych ji tehdá přečetla s velkým zájmem, stejně jako dnes. Asi by mi život nezměnila, stav duše ale možná ano. Mimochodem, dozvěděla jsem se, že podle Váchy patřím do kategorie násilníků. Což jsou "ti, co se rvou o každou minutu života, protože ví, jak moc je život cenný, chodí oblékáni v tom, co se jim líbí, ti, kteří nečtou časopisy, co za to nestojí a nedívají se na seriály, kterými šlechtic ducha nechce ztrácet čas...." A musím říci, že se mi to líbí. Jakkoli zavádějící pojem to v mém vnímání zůstává. Vácha celou svou duší nabádá k plnému žití v každém smyslu toho slova. Jako by každý den byl posledním dnem života, chce se říci. A za to má u mne velké plus. Moje životní zkušenost mi to potvrzuje. Jedno ráno se totiž nemusíte probudit ve svém původním zdravém těle a najednou vám dojde, co všechno jste nestihli a kolik času jste promarnili. Tady ale Vácha říká, že "na život máš jen jeden pokus", s čímž si dovolím nesouhlasit. Někdy může člověk k žití dostat i druhou šanci, ať už si o ni říká nebo ne. Z mého pohledu velmi osvěžující, neortodoxní výklad desatera a víry, která nemá člověka/mládež omezovat, ale nabádá k rozletu. Vlastně bych hrozně ráda ocitovala tak půlku knihy, protože Vácha mi velmi často mluví z duše, ale to jaksi nedává smysl. Prostě si to přečtěte. "Kdo chce jít, jde. Pokud nebudeš chtít a místo toho se budeš trápit svými bolestmi, tak se ti tělo i duše velmi ochotně položí. Kdo chce jít, jde."

Tahle kniha je mojí dcery, vykoukla na mě z naší knihovny úplně náhodou, ani nevím, proč jsem ji právě v tu chvíli vzala do ruky. Nehledala jsem nic na čtení, právě jsem měla rozečtenou beletrii. Ale potřebovala jsem být chvíli v místnosti, tak jsem si říkala, že ji jen tak otevřu a nakouknu, co se tam asi píše. Co Vám budu dlouho psát. U knihy jsem se zasekla, přikyvovala, souhlasila, souznila, četla, milovala, přemýšlela, vzpomínala, nedala jsem knize pokoj, dokud jsem ji nepřečetla. Podívám se i po jiných knihách od autora. Kniha na zamyšlení, mně přišla zrovna vhod. Asi také záleží na případném rozpoložení čtenáře. Já děkuji.