Z části příběh, z části filozofická esej, z části vykreslení historické éry, kterou jsem nezažila. Přesto je to však hlavně román o lásce (s čímž dokážu v závěru souhlasit) a polemika o tíži a lehkosti lidského života. Je pozitivní spíše to, či ono? V lehkosti je sice volnost a absolutní svoboda, zároveň nás ale tíží vědomí, že jsme zcela nahraditelní, případně po nás nikdo nic nechce, nikdo nás s ničím neotravuje, nikdo nás nepotřebuje. Když nemáme žádnou odpovědnost za své činy, nemáme žádnou tíhu břemene, náš život nic neváží... Nejvíce mi určitě daly filosofické pasáže, které sice narušují děj, ale jelikož mi na žádné z postav nezáleželo, nevadilo mi to. Občas došlo ke zmatení, zda se ona událost skutečně stala, či to byl jen sen. Dle mého názoru byly postavy uvěřitelné, přestože se zas a znovu objevuje "hrdina" v podobě chronického děvkaře a svůdce, který je samozřejmě Kunderovým nejmilejším typem hrdiny. Beru to však tak, že děj nemusí být zcela a úplně realistický (to by totiž byla neskutečná nuda). Hlavní je, že se, dle mého názoru, podařilo Kunderovi velmi dobře vykreslit atmosféru doby a různé typy osobností, které se v něm pohybovaly. Líbilo se mi i velmi krátké a objemné členění kapitol, díky čemuž jsem se necítila, jako by dočítání kapitoly bylo povinností. Celkově bych řekla, že přínos tohoto románu je velký. Rozhodně to dá člověku něco k zamyšlení, ať už se mu kniha líbí, či ne.

Nechutně, nechutně čtivé. Už dlouho jsem nezhltnul knihu za de facto 3-4 dny. Léta jsem plánoval tuhle klasiku přečíst, coby Kunderovo nejznámější a největší dílo (značně skeptický, protože proč by autor jako Kundera měl dílo, co bude masově populární), ale nakonec jsem si loni knihu (mimo jeho další) pořídil a v první polovině tohohle roku kousek rozečetl a zase ji odložil (mám s knihami zvláštní vztah, někdy mi dlouho trvá než je přijmu, než na ně mám náladu, než se k nim dostanu). Film jsem viděl, 2012, myslím, když jsem byl vyřízenej a přišlo mi, že je to jen o dvou lidech, co se konstantně ničili (to mi znělo v té době povědomě, bylo to jako rejpat se v otevřené ráně), nakonec i sám Kundera řekl, že na základě tohohle už se nesmí dělat žádné další adaptace. V kontextu toho musím říct, jak chcete adaptovat něco jako Nesnesitelnou lehkost bytí? Je to příliš literární, v každém ohledu, ve kterém to funguje, je to funkční hlavně a díky formě. Nakonec jsem si tenhle týden sedl ke knihovně na koberec a s rukama založenýma na kolenou chvíli v přítmí pozoroval svoje knihy, jak to někdy dělám. Po chvíli jsem vytáhl Kunderu, je úplně dole, uprostřed, šest knih a věděl jsem, že další na řadě je tahle (po Žertu a Směšných láskách) a tak jsem začal číst (vlastně mi začala číst K., více než rok zpátky, když mi poslala několik prvních kapitol namluvených jako audio - škoda, že už je nemám). Vzpomněl jsem si, jak Kubrick natáčel 'The Shining', taky svůj komerčně nejúspěšnější film, ve kterém v určitých slabých detailech a nuancích, ustupuje, coby ultimátní tvůrce-filmař, svému publiku, i když si v drtivé části stále drží styl, svoji půdu a to, kým je. A podobně jsem se cítil z téhle knihy. Kundera bojuje s kýčem stylem "haha, vím, o tom, že je to kýč a právě tím celý jeho efekt neguju" (to mi mnohdy nestačí, to je často ten nejlacinější způsob, jenže, Kundera není idiot, takže u něj je snazší na tuhle hru přistoupit). Odvolává se na to, že se vždycky zajímal o stará tradiční témata, tragédii, nevěru, vztahy apod. Kundera je totiž v unikátní pozici, řekl bych, protože většina lidí ho vidí jako spisovatele-Boha, protože až příliš dobře mísí kýč a vysokou literaturu, má příliš chytrejch keců, posype text úvahami a výroky, co lidi nadchnou, jako kdyby se dozvěděli něco šíleně novýho. Já tomu říkám vesnickej elektrikář / lidovej mudrc (ten vesnickej elektrikář bylo označení, co jsem jednou slyšel v práci, kde jeden z kolegů přichytával zářivku dost nevzhledně za její kryt kusem žlutozelenýho vodiče - nevzhledně, ale funkčně, nemusíte být úplně pravdiví, abyste byli upřímní, děláte to, jak by řekl jeden z mých oblíbených lidí za poslední měsíce "tak akorát"). A totéž dělá Kundera. Některý jeho prohlášení jsou prostě zcestný, komerční kalkul po kýženém uznání, postavy jsou jen postavy. A myslím si, že stejně jako já, řada lidí to z jeho psaní musí cítit. Kundera ale samozřejmě tohle ví a tak se kryje řadou malých štítů, které chytře rozprostírá tak, aby měl pořád hlubší příslib, i kdyby psal o hovně (počkat...). Slavoj Žižek řekl, že Kunderova nejlepší práce je jeho první román Žert a od té doby to jde už jen dolů. A já tak nějak pokaždé slyším tenhle názor, když si čtu Kunderovy další knihy a (prozatím se mi víc a víc potvrzuje, že je to pravda). Poprvé, co vidím Kunderu vyloženě lehce klopýtnout z jeho tradiční formy. Uuu.