Nebudu se bát ničeho zlého

No jo, tohle není kniha, kterou by se měl čtenář dostávat do Heinleinova světa, tahle je už pro otrlé. Na jednu stranu morální a právní (moc ne lékařský) problém transplantace mozku, na druhou stranu střet mladého se starým (co by na to řekl Čapek, kdyby si tohle přečetl dřív, než napsal Věc Makropulos?), a do toho Heinleinovy šokující rodinné konstelace, respektive vztahové. Jak by to bylo krásné, kdyby bylo přáno všem a všechno. Pro mne asi nejsvětlejší okamžik bylo setkání Joea, Gigi a Joan Euniky. Ta hrdost chudoby a její uznání ze strany miliardáře/řky. Celkově to neberu jako nejlepší Heinleinovu knihu, ale ani zdaleka ne nejhorší. Docela rád bych si s ním popovídal osobně. O všem. A už jsem si dovezl další knihu.

Tento román sa radí do neskorého Heinleinovho spisovateľského obdobia a je to na ňom poznať. Jeho rozporuplnosť rozdeľuje svojich čitateľov na dva radikálne odlišné tábory: jedni ho vyzdvyhujú do nebies ako geniálny, druhí ho zatracujú. Základná myšlienka: mozog starého miliardára Johanna Sebastiana Bacha Smitha vsadený do tela jeho čerstvo zavraždenej sekretárky nemá chybu. Heinlein tu rozohráva hru precízne prepracovnú do všetkých detailov. Od praktickej realizácie, cez fylozofické a právnické otázky, akou osobou následne vlastne je (muž?, žena?, oboje?), až po také detaily akým môže byť vlastne incest samého so sebou a podobné paradoxy. Román dopĺňa množstvo cynických správ z diania tohoto sveta budúcnosti, ktoré sú typicky Heinleinovské a nemajú chybu. Potiaľto je všetko v poriadku… Čo ma už dosť vytáčalo, bolo kvantum (pol knihy a možno aj viac) sexistických siahodlhých rozhovorov o sexe na možný aj nemožný spôsob bi, homo aj hetero, čo by sa vzhľadom na tému dalo pochopiť, ale čoho je moc, napokon nudí. Dej je minimálny a väčšina textu je písaná formou rozhovorov. Asi od pätiny knihy som sa začal strašne nudiť a i keď som román so sebazaprením dočítal, nezmenilo sa to dokonca. Čítal som to skoršie vydanie z roku 1998 pod názvom Vůně strachu a i keď čeština nie je môj materinský jazyk a nedovolím si tu vynášať nejaké súdy, myslím že ten preklad od Jany Dvořákovej nebol asi veľmi dobre zvládnutý. Občas mi to tam tak nejako drhlo. Iných ako logických nedostatkov by som našiel v texte oveľa viac, ale to by som tu už vešal tapetu. Ak by to Heinlein písal svojim skorším štýlom, dávam všetky hviezdy, za toto však nie.

Celá kniha je o tom, co se dělo před a po transplantaci mozku finančního magnáta do těla jeho sekretářky, jejíž duch se rozhodl, že v těle zůstane. Tohoto úvodního spojlerování se jen tak mimochodem nemusím bát, protože tyto tři skutečnosti (probuzení v ženském těle, zjištění čí je to tělo a následné zjištění, že duch je stále přítomen), které autor zjevně zamýšlel jako nečekané překvapení, prozradil vydavatel (netuším jestli náš nebo původní) zcela stupidně v anotaci. V první řadě nemůžu říct, že bych se u téhle knihy kdovíjak bavil. 80-90% textu jsou dialogy (většinu z toho tvoří vnitřní rozhovory mezi hlavním hrdinou a jeho sekretářkou učící ho, jak být ženou), žádné gradování, pointa ani finále. Jedná se spíš o těžší čtení, kniha nemá spád a vlastně ani skoro žádný děj. Na druhou stranu – precizní, skvěle propracované a absolutně uvěřitelné. Autor propracoval všechno do detailu - jak se řešily soudní problémy kolem dědictví a kolem uznání identity výsledné bytosti, jestli je po transplantaci výsledná bytost on, ona nebo obojí, a v neposlední řadě vztahy ke starým přátelům, které se s výměnou těla můžou zdát místy značně ujeté. Nechybí samozřejmě ani autorův typický pohled na vztahy, poselství o nesmyslnosti snahy o monogamii, kázání o tom, že nic jako nevěra neexistuje, a jak už to v jeho knihách bývá, všichni jsou k sobě milí a tolerantní, pozorní a empatičtí, nechybí jim pochopení, nadhled a pozitivní přístup, přičemž spolu všichni navzájem sexují a nikdo se kvůli „podvádění“ nezlobí, přestože o něm všichni ví. A přitom to celé to působí naprosto věrohodně a přirozeně, prostě typická utopie, která si mimo jiné klade za cíl přinutit nás pochybovat o zaběhlých společenských stereotypech a vyzdvihnout skutečné hodnoty nad stereotypy vyzdvihované naší kulturou. Pro Heinleina prostě nic jako nevěra nebo podvádění neexistuje, a znovu staví na hlavu povinnost sexovat stále dokola s jedním člověkem, přičemž více než kdy jindy bourá veškerá dogmata a rozporuje všechno na co jsme zvyklí. V čem je podstata lidství a kde se centralizuje - v mozku, v celém těle, v duši nebo ve všem současně? Má tělo svou vlastní paměť? Kdy jsme vlastně muž a kdy žena, je to v hlavě, v těle, v hormonech nebo v čem vlastně, a dá se mužství či ženství naučit? Je člověk složený z mužského mozku a ženského těla homosexuál se ženami či s muži? A záleží na tom vůbec? Co je vlastně incest, když ho za určitých specifických podmínek můžeme spáchat sami se sebou? Tak nějak jsem váhal mezi 4 a 5 hvězdami; na jednu stranu nejde zrovna o čtivou knihu, ale na stranu druhou jde o knihu geniální. Pro někoho nuda, pro někoho geniální filozofická studie a pohled do lidské duše. Kdo má rád strhující akční jízdy, tato kniha rozhodně není nic pro něj. Kdo má rád hluboké propracované knihy, které nás nutí k zamyšlení, rozhodně by mohl této knize přijít na chuť.

No jo, tohle není kniha, kterou by se měl čtenář dostávat do Heinleinova světa, tahle je už pro otrlé. Na jednu stranu morální a právní (moc ne lékařský) problém transplantace mozku, na druhou stranu střet mladého se starým (co by na to řekl Čapek, kdyby si tohle přečetl dřív, než napsal Věc Makropulos?), a do toho Heinleinovy šokující rodinné konstelace, respektive vztahové. Jak by to bylo krásné, kdyby bylo přáno všem a všechno. Pro mne asi nejsvětlejší okamžik bylo setkání Joea, Gigi a Joan Euniky. Ta hrdost chudoby a její uznání ze strany miliardáře/řky. Celkově to neberu jako nejlepší Heinleinovu knihu, ale ani zdaleka ne nejhorší. Docela rád bych si s ním popovídal osobně. O všem. A už jsem si dovezl další knihu.

Tento román sa radí do neskorého Heinleinovho spisovateľského obdobia a je to na ňom poznať. Jeho rozporuplnosť rozdeľuje svojich čitateľov na dva radikálne odlišné tábory: jedni ho vyzdvyhujú do nebies ako geniálny, druhí ho zatracujú. Základná myšlienka: mozog starého miliardára Johanna Sebastiana Bacha Smitha vsadený do tela jeho čerstvo zavraždenej sekretárky nemá chybu. Heinlein tu rozohráva hru precízne prepracovnú do všetkých detailov. Od praktickej realizácie, cez fylozofické a právnické otázky, akou osobou následne vlastne je (muž?, žena?, oboje?), až po také detaily akým môže byť vlastne incest samého so sebou a podobné paradoxy. Román dopĺňa množstvo cynických správ z diania tohoto sveta budúcnosti, ktoré sú typicky Heinleinovské a nemajú chybu. Potiaľto je všetko v poriadku… Čo ma už dosť vytáčalo, bolo kvantum (pol knihy a možno aj viac) sexistických siahodlhých rozhovorov o sexe na možný aj nemožný spôsob bi, homo aj hetero, čo by sa vzhľadom na tému dalo pochopiť, ale čoho je moc, napokon nudí. Dej je minimálny a väčšina textu je písaná formou rozhovorov. Asi od pätiny knihy som sa začal strašne nudiť a i keď som román so sebazaprením dočítal, nezmenilo sa to dokonca. Čítal som to skoršie vydanie z roku 1998 pod názvom Vůně strachu a i keď čeština nie je môj materinský jazyk a nedovolím si tu vynášať nejaké súdy, myslím že ten preklad od Jany Dvořákovej nebol asi veľmi dobre zvládnutý. Občas mi to tam tak nejako drhlo. Iných ako logických nedostatkov by som našiel v texte oveľa viac, ale to by som tu už vešal tapetu. Ak by to Heinlein písal svojim skorším štýlom, dávam všetky hviezdy, za toto však nie.

Pěkná knížka. I když místy jsem měl pocit, že při psaní tohohle už se definitivně zbláznil. Já ji četl pod názvem Vůně strachu. tak jsem ji nemohl najít.