a cyklus se uzavírá...kdy příběh nám zčásti vyjeví vzpomínky Alidiny dcery Ales...(ty jména byla docela podobná..žeby přesmyčka z Asle ??) jak Alida našla zázemí u Asleika, a nejen zázemí , ale i slušný život, lásku ? a 2 dcery jako bonus...syn Sigvald vyrostl , a jako talentovaný houslista zmizel ve světe... A Alida vzpomíná, jak našla na cestě s Asleikem do bezpečí náramek..poté, co jí Asleik vyjevil celou hroznou pravdu o Aslem a jeho konci, ještě stále nechce otevřít oči, zdráhá se uvěřit tomu, co tušila a co hlavně cítila, vědíc, že Asle se jí už nevrátí... (ehm, loď, dům, bydlení, jídlo, vše nalezeno "jenom tak", po všech těch peripetiích - no tak, Alido !! ) "... a Alida vezme náramek do ruky a podrží ho před očima a ale no taková krása, pomyslí si, tak zlatý a tak modrý a tak krásný, určitě je z nejryzejšího zlata, a ty modré perly, jako tenkrát nebe, když s Aslem byli nebe, jako moře tenrkát, když s Aslem byli moře, tak zlaté a tak krásné a tak modré jsou ty kameny, pomyslí si Alida, a náramek je dárek od Asleho, tím si je jistá, pomyslí si Alida , zkrátka to ví a ví to tak jistě, jak to jen člověk může vědět, pomyslí si a připevní si náramek kolem zápěstí a tam ho bude mít, dokud bude živa..." a stará Ales vzpomíná...a vzpomíná na to, jak Alida jednoho dne odešla a pak ji moře vrátilo na břeh...a nakonec sama odchází hledat svůj klid ve vlnách.. ....a na konci pak splývá Ales s ALidou...a Alida s Aslem.. "a pak vejde do vln a všechna zima je teplo, všechno moře je Asle a jde dál do moře a to už je Asle kolem ní zrovna jako toho večera, kdy se potkali poprvé a kdy hrál Asle poprvé v Dylgje k tanci, a všechno je jenom Asle a ALida a vlny se převalí přes Alidu a Ales jde dál do vln, pořád jde, jde dál a dál do vln a pak se vlna převalí přes její šedivé vlasy......"

Poslední díl Fosseho trilogie o lásce je čistej a přímej zásah do pečiva. Završení milostného příběhu Asleho a Alidy je vyprávěnej její dcerou. Ano, jeho dcera to neni. Dcera už je ale sama velmi stará a tak kniha dost připomíná druhou část Fosseho Melancholie. Stařenka si neni jistá tím co je ještě realita a co už není, i když je stále při smyslech, aby si dokázala dát dohromady, že její mozek s ní hraje banány. Možná je to tim, že moc nečtu knížky, ve kterých se vyskytujou starý lidi, nebo je to tim, že Fosse je génius a spouští ve mne přesně ty hejbátka, který mne nutí se u toho dojímat. 56 stran završený koncem, kterej byl epickej jak gól v Naganu. Za mne 10/10, přečteno na posezení. Kdybych právě neležel na gauči, šel bych to ven vydejchat.