„Vás baví být někým jiným? Pokud si můžu být jistý, že se vrátím, tak ano. ... jenom se pak ocitám v trochu jiné roli, než jsem byl předtím. To je pravidlo. Nelze se vrátit stoprocentně stejný. ... možná mám ve své povaze něco z chameleona.“ S každou další přečtenou Murakamiho knížkou si myslím, že jsem blíž poznání, porozumění tomu, co je na jeho literárním stylu tak přitažlivé, ... ale rozumějte, je to spíš jen náznak, možnost ... jistá si tak úplně nejsem :-) ... a to mě nutí stále se do Murakamiho světa vracet a hledat. A tak znovu a znovu opatrně vcházím do změti labyrintů ... vnitřních světů každé z postav ... abych znovu a znovu zabloudila ... v mysli ztracených, vykořeněných jedinců, kteří v odlidštěném světě hledají prostor, kde by mohli žít podle svých představ, kde většinou všichni ztratí všechno a ocitají se znovu na pomyslném začátku ... no a když přežijí ... konce nejsou tak úplně temné a beznadějné ... vždycky se objeví nějaká byť třeba sebenepatrnější jiskřička naděje :-) ... a to je mi sympatické (jsem totiž rozený optimista, který vidí sklenici vody vždy zpola plnou). Radovat se je ovšem předčasné ... projít spletitými zákoutími lidských myslí nestačí ... je tu totiž ještě vnější svět a ten není o nic míň záhadný než ten vnitřní. A tak nedostatečně obeznámená s japonskými reáliemi, se zvláštním japonským světem, postaveným na metaforách a symbolice jsem nucená složitě hledat cestu ven chytajíc se dobře srozumitelných a krásně znějících lyrických popisů, ty mně trochu pomáhají vyznat se :-) ... zorientovat se v moderních japonských velkoměstech a v rychlém životním stylu jeho obyvatel, samozřejmě je to trochu jiné, ale v dnešním globalizovaném světě docela dobře představitelné, jenže, protože to je Murakami, tak lehce nevyváznete :-) ... do cesty se vám připlete spousta fantaskních, nebo jen nereálných, ireálných, či přímo nevysvětlitelných, absurdních a rozporuplných situací, ve kterých se mísí skutečnost a sen, vnitřní a vnější svět, přítomnost a minulost, surreálné představy se míchají s celkem reálnými popisy ... a vám nezbyde nic jiného než vyjít vstříc tomu proudu a nechat se unášet ... tajemnou, melancholickou náladou ... skrz záhadné dějové zvraty ... k poodhalení tajemství ... už, už si říkáte, že zjistíte, jak to je ... napětí, zvědavost a představivost pracují na plné obrátky ... a pak jste najednou na konci cesty ... celí zkoprnělí, protože vás to „vyplivlo“ u východu z labyrintu, aniž byste se dostali do jeho centra, do středu, kde je ukrytý klíč k tajemství a poznání skutečnosti. Takže se můžete zas jen domnívat a tušit ... a taky je možné že žádná skutečnost prostě není ... alespoň ne taková, jakou byste čekali ... a to je výzva ... a mně, zrovna tak jako vám, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu ... v dalších příbězích :-). „Tohle musím vědět ... vědět totiž znamená být silnější.“ A abych nezapomněla ... v příbězích samozřejmě najdete všudypřítomnou hudbu a kočky ... obojí dokonale doplňující atmosféru ... „Mám tuhle hudbu ráda ... je to záležitost volného prostoru ... mám při jejím poslechu pocit, že jsem v obrovském prostoru, kde nic není ... tam nemusím vůbec nad ničím přemýšlet ... stačí, že tam prostě jsem ... zavřu oči a můžu se nechat unášet krásnou ozvěnou strun ...“ „Kočky v tomto vesmíru sehrávají podstatnou roli a jejich zmizení nevěstí nic dobrého ...“ PS: k některým povídkám se vrátím ještě v záložce povídky.

Pokud v letošní Čtenářské výzvě byl opravdu výrazný okamžik, kdy jsem si říkala " to prostě nedám" , pak u této knihy. Autor je znám a obdivován po celém světě. Vytrvala jsem, chtěla jsem vědět, zda více pochopím jinou kulturu, vždyť o tom tento bod výzvy byl. Povídkové zpracování jsem opravdu vítala. Vždy jedna povídka a další úplně jiné knihy mezi tím. Dočítala jsem dnes po několika dnech horeček, kdy jsem nemohla otevřít oči, ani knihu. Každá povídka v sobě nesla tak bezbřehou bezútěšnost. Řekla jsem si, kočka, bar, tajemný cizinec, to bude jiné....a byla jsem konfrontovaná s tím, že zřejmě nerozumím japonským mužům, nebo panu Murakami. Aby nedošlo k omylu, napsané to je výborně, jen to nebylo něco, co bych dokázala číst často. Zvraty v jednání mužů byly také velmi zvláštní. Přečteno včetně doslovu, který zdařile dotváří atmosféru, i když si myslím, že v povídce zasazené dějově do Prahy ( to potěšilo) šlo o postapokaliptickou událost. Ale na mě nedejte, já si při tom začátku vzpomněla na prví díl Živí mrtví. Nejvíce se mi asi líbila Šeherezáda, ne pro to podivno ( co to vlastně bylo za chlápka?) , ale pro atmosféru příběhů. No a nebo proto, že se po dočtení cítím tak trochu jako mihule potoční ? Že je moje hodnocení naprosto osobní dokládám na úryvku, který je překrásný: " Bylo by to hezké, kdyby existovalo někde na světě zařízení, které by dokázalo přesně změřit míru žalu. Nějaký přístroj velký tak akorát, aby se vešel do dlaně. Lidský žal by měl vyjádření v exaktních hodnotách. Pomyslím na to pokaždé, když měřím tlak v pneumatikách."