Konečně, konečně, KONEČNĚ! Sbírka mých milovaných podivných bílých tvorečků je tady, pěkně pohromadě, v krásném provedení od Arga, čímž si troufám tvrdit, že je kvalita zaručena. (A že mám doma samostatné díly? No ano, ale tento skvostný omnibus v mé knihovně chyběl, to vím jistě!) Jde se na rereading po sto padesáté prvé. A rozhodně se nebojím, že to nebude tak skvělé, jako tehdy poprvé! :)

Nejspíš nebudu sama, ale musím přiznat, že jako dítě jsem se Muminků bála – ta ponurá a depresivní pohádka, která občas v televizi běžela, mě sice svým způsobem i fascinovala, ale taky jsem se jí dost bála. A jak jsem tak oscilovala mezi nákloností a strachem, nakonec převážil spíš ten strach, za což určitě značnou měrou mohou hatifnati! Po mnoha letech se mi teď do ruky dostal Muminek Omnibus (kniha první) jako soubor původních kreslených stripů a najednou jako by byl ten komiks něčím úplně jiným. Zároveň ale zpětně chápu, proč jsem muminkům nepropadla už jako dítě, protože některá témata vysloveně pro děti vhodná nejsou, navíc v příbězích často panuje i nevlídná a temná atmosféra a postavičky se ocitají v nepříjemných situacích, které ve mně i při jisté míře úsměvnosti jejich mnohdy absurdních okolností vyvolávaly dokonce i mírnou úzkost (to je třeba případ příběhu s kometou). Tove Jansson stvořila originální svět fiktivních tvorů, kteří byť nejsou lidmi, nesou v sobě mnohé z lidských vlastností a hlavně neřestí. Promítají se sem i některé stereotypy, které sami známe – pečující maminka se stará hlavně o to, aby byli všichni a pořád syti, tatínek plánuje velké věci a i přes dospělost je pořád malým dobrodruhem, Ferka je slečinka, která se snadno nadchne pro každou tretku i každého nového příchozího chlapa… Tohle byl pro mě ten nejpodivnější návrat do dětství, protože z mých původních vzpomínek na televizní Muminky po přečtení knihy skoro nic nezbylo. Skoro jako by to byla úplně jiná „pohádka“ – a ty uvozovky jsou záměr, protože ona to vlastně pohádka až tak moc není. Zkuste to sami a uvidíte!