Nebylo to špatné. Nicméně čekala jsem od autora úplně jiné pojetí - totiž že knihu podá jako svůj osobní PŘÍBĚH, do kterého sem tam vloží nějaké poznámky a poznatky z teorie. Bylo to však přesně naopak, čímž bylo čtení místy nepřehledné a chaotické, jelikož tomu chyběla chronologická uspořádanost (ačkoliv autor sám, aspoň mám ten dojem, neměl za cíl napsat odbornou publikaci). Spíš to vypadalo jako shrnutí poznatků, které stihl nastřádat a zamyšlení nad tím, proč a jak sám funguje, kam se ubírají nebo mohou ubírat jeho naděje a budoucnost atd. Shrnuto podtrženo - podle mého názoru nebylo toto pojetí úplně nejšťastnějším řešením, ale i tak to není úplně špatné čtení, protože se dozvíte spousty poznatků ohledně úzkosti (nejde však o kdoví jak hluboké vědomosti - to by vydalo na samostatnou odbornou publikaci; a které musíte brát s určitou rezervou).

Zajímavé, ale přesto, jak psala kolegyně LilianaNox, nejedná se prostě o osobní příběh. Stossel nahlíží na úzkosti a depresivní poruchy ze všech možných stran a úhlů. V jedné kapitole balancuje na hraně o možnosti předávání určitého genu z generace na generaci. Dlouze rozebírá své úzkostné trable od emetofobie přes performační úzkost až po agorafobii. Na druhé ale jde špatným příkladem, kdy třeba popisuje jak benzodiazepiny zapíjí panáky vodky, aby se cítil "v pohodě". Nejen, že se to nesmí z důvodu poškození jater a jiných orgánů, ale ještě si tím vytváří návyk. Z těch osobních příběhů občas něco vyplave na povrch. Jako třeba při pátrání o problémech svého dědečka, vzpomínek na školní léta anebo strach u svých dětí a jejich možných problémů. Obdivuji, kolik práce musel autor vynaložit při sesbírání všech těch podkladů a informací z psychiatrických příruček, ale ono dělení kde a kam nyní nějaká porucha patří, je ve výsledku stejně k ničemu, protože jak i sám Stosselův lékař potvrdí, je to spíše formalita. O to více je pak smutné, že tato část vytváří dost velikou část knihy. Bavily mě sondy do minulosti a postupy, jak se dřív třeba vše léčilo valiem a elektrošoky. Při představování plejády známých autorů, kteří se museli též potýkat s úzkostmi a depresemi opomněl Pirsiga, což je škoda. Ve výsledku Stossel se představuje jako pacient, co jakoby snad rezignoval na své uchopení a vyléčení. Jeho výhledy do budoucna nejsou zrovna růžové a zdá se mi, že si z práce na knize i svých dalších poruch a jejich dokonalého rozumění udělal jakýsi program, který by ho měl od toho spíše odtrhnout, než dobrat k nějakému vyrovnanému stavu.