Podepisuji zejména komentář Magriva o sebestřednosti autorů, která je velice rušivá. Za mě je tím kniha zbytečně nabobtnalá. Vzpoura deprivantů má na toto téma přednost. I podle komentářů u knihy zde. Taky slumdog má pravdu :o)

Moudrost psychopatů vnímám jako skvělou knihu, jednu z těch, která doopravdy popularizuje vědu, podnítí zájem o určitou problematiku a nabídne poměrně nový úhel pohledu, který má potenciál ovlivnit život lidí. Líbí se mi, jak autor pracuje s vlastním příběhem a zároveň se spoustou dat, která ve svém bádání nashromáždil. Jeho kamarádský rozhovor s nebezpečnými psychopaty je snad třešnička na dortu. Pozoruhodná je i autorova dočasná proměna v psychopata. Dozvěděl jsem se také, proč byl svatý Pavel psychopat. :D Líbí se mi přesah díla z psychologie osobnosti do evoluční biologie, ekonomie a filozofie. Zároveň je poměrně zajímavě chronologicky rozdělena, každá kapitola rozvíjí tu předchozí. V poslední kapitole se autor hojně odkazuje na ty předchozí a svým osobitým způsobem je shrnuje, čímž na mě kniha mnohem víc ve výsledku působí jako vzájemně propojený celek. Nicméně, básník z autora nejspíše nebude. :) Některé teze knihy považuji za poněkud odvážné a málo prokázané - například že západní civilizace směřuje ke psychopatii. Občas autor trochu moc chodí kolem horké kaše. I tak jsem se však při čtení knihy opravdu mnohokrát zamyslel a na psychopatické rysy osobnosti nyní nahlížím v mnohem pozitivnějším a hlavně také komplexnějším světle.