Skvělá kniha, po přečtení jsem si hned koupila i druhý díl (mimochodem také výborný), atmosféra doby popsána čtivým jazykem, kde nechybí i humor. Má své místo v mé knihovně a ráda se k ní vracím.

Osobní zkušenost Ivana Klímy jako sonda spuštěná do hlubin 20. století a poznání z těchto hlubin vylovené před oči čtenářů 21. století, to je Jeho šílené století, jež po přečtení může být z velké části i vaše. Nad vzpomínkami z Terezína se zastavuje dech. Je to vůbec možné, v čem musely děti vyrůstat? Tam, kde smrt byla zcela běžnou záležitostí též jako hrozba je obklopovala je ze všech stran? Zocelilo je to spíše, či více nalomilo? Byly škody na duši nenapravitelné? Rozhodně se mi líbí, jak Klíma dokáže psát bez milosti i o svých postojích v prostředí komunistickou ideologií zasažené doby, nepřikrášluje ani některé své kontroverzní kroky, jež klidně mohl zamlčet. Nebojí se na rovinu přiznat, že také on v mládí podlehl onomu opiátu. Zajímavé jsou náhledy na činnost Čs. svazu spisovatelů, zámek v Dobříši a přediva politických vyjednávání, upachtěnost těžkých ústupků a drobných pokroků směrem k uvolnění, např. kolem časopisů Květen, Literární noviny a Tvář. "Každý den se probouzím s pocitem hanby," řekl prý Klímovi kolega spisovatel Alexander Kliment. I tento citát stručně vystihl DNA doby. Slabinou v jinak soudržné pamětnické výpovědi jsou snad jen esejistické vložky, které, mám ten pocit, poněkud rozvláčně přemílají úvahy už stokrát přemleté. Ovšem je to spíše strukturní neduh; každý si z nich může vytáhnout pro sebe kus poučení. Např. úvahu o utopiích jsem si musel vypsat, neboť v ní Klíma poukázal na dávné autory, kteří až s děsivou přesností a na staletí dopředu vypodobnili praktiky moderních totalit. Nezbývá, než se přiznat, jak moc se těším na prodloužení sondy v druhém díle.