Když jsem se pustila do kraťoučké knížky Moje cesta do fantazie, která vyhrála ročník Hvězdy inkoustu zaměřený na YA feel-good contemporary, musím říct, že jsem byla vzhledem k mým očekáváním opravdu hodně rozpačitá. Příběh od začátku letěl vražedným tempem a místo hezkého hřejivého pocitu a postupného budování vztahu s postavami jsem od počátku pociťovala velmi silnou nenávist vůči matce hlavní hrdinky (a zároveň mírnou vůči hlavní hrdince :D). Lítost a bezmoc, to byly emoce, které mě při čtení doprovázely, a až v polovině knihy mi došlo, že to, co čtu, rozhodně není feel-goodko, minimálně ne tak, jak si ho představuji. A po dočtení mi ani nepřišlo, že se jedná YA (a pokud ano, tak spíše formálně). Pojďme se podívat na moje důvody proč a komu bych knihu spíše doporučila. Hlavní hrdinka Květa se se svojí mladší sestrou stěhuje do Beskyd, protože její nezodpovědná máma si našla nového přítele, a rozhodne se svojí sestře tuto náročnou životní situaci ulehčit tak, že pro ni nachystá dobrodružství ve stylu jejího oblíbeného filmu Můj soused Totoro. To mi od ní přišlo neskutečně milé, ale velmi brzy v příběhu jsem si říkala „Ale vždyť to děláš pro sebe, kočko. :D“, a jak se ukázalo, nebyla jsem nakonec tak daleko od pravdy. Květa je velmi cynická a introvertní hlavní hrdinka, která nemá žádné přátele a veškerý svůj volný část tráví u anime. Sice se v příběhu neustále podivovala nad „dětským pohledem na svět“ svojí mladší sestry, ale sama uvažovala dost dětsky, nebo minimálně ne na 17 let (můj odhad je spíš tak 14). Že knížka je určena spíš pro mladší čtenáře než YA (13-18) naznačuje i romantická linka, která je velmi naivní a maximálně nevinná – je taková přátelská a připomínala mi spíš první zakoukání než lásku. Chybí nám tady nějaké budování vzájemné náklonnosti a i když jsem si na konci říkala, že je to hezky vymyšlené, rozhodně mě to neuspokojilo. :D A vlastně jsem vůbec nechápala, proč by se ten kluk měl do naší Květy zamilovat (nebo s ní chtít trávit čas, když už jsme u toho). :D Na druhou stranu mě Moje cesta do fantazie zaujala širokou slovní zásobou autorky, hezkým stylem a čtivostí. Některé scény a věty mě opravdu chytly za srdce a říkala jsem si, že je to opravdu chytře vymyšlené a dobře napsané. Co mě ale trochu štvalo, to byla absence popisů emocí a výrazů postav v klíčových situacích, a když už tam byly, tak vyjádřené stylem „jak by to vypadalo, kdyby postavy byly kreslené“. Což, nechápejte mě špatně, bylo poprvé i potřetí vtipné, ale časem to začalo být otravné. V textu je také mnoho dalších narážek na anime. Nějaké jsem možná ani nezaregistrovala, ale nepřišlo mi, že by to pro celkové pochopení příběhu bylo nutné. I samotný název je pak odkazem na film Cesta do fantazie. Kniha se původně měla jmenovat Hledání Totora (a po přečtení uznávám, že by to bylo ideální jméno), ale jelikož je Totoro právně chráněn, změnil se název právě na Moji cestu do fantazie, což jsem trochu nepochopila, protože to je za mě osobně úplně stejně právně pochybné, ztrácí to skrytý význam původního názvu a odkazuje to na film, který v příběhu zase tak velkou roli nehraje. (Rychlý právní kurz: Obecně je problém, když název nebo jiná vnější podoba díla odkazuje na dílo jiné.) Hlavním důvodem, proč mi kniha nepřišla jako feel-goodko, bylo poměrně silné téma ne úplně funkční rodiny, které v knize zabíralo hodně prostoru, ale nedočkali jsme se nějakého většího rozhřešení, které by nás pohladilo po duši (i když potenciál pro to tam za mě byl). V knize se spíše dočkáme konstatování, že takhle to prostě někdy je, což není špatně a líbilo se mi, jak si hlavní hrdinka uvědomila, proč je její máma taková, ale prostě… nepatří to za mě do feel-goodka, minimálně ne v tomto vyznění, protože mi prostě bylo líto, že to takhle je a nemůžu s tím nic dělat (a z toho dobrý pocit nemám). Ondřej (@ondrejxbooks) říká, že je to heavy-contempo, za mě je to spíš takový hořkosladký příběh ve stylu knih Jacqueline Wilsonové, které jsem četla jako dítě. A k tvorbě této autorky bych i příběh připodobnila nejvíc. Knize jsem se rozhodla po přehodnocení žánru udělit tři hvězdy, protože si myslím, že je to objektivně hezky napsaná knížka pro děti, která může zaujmout, zejména jsou-li v podobné situaci jako Květa. Já jsem ale už bohužel z podobných „dívčích“ příběhů vyrostla a nemají mi jednoduše co nabídnout. (Teda já bych teoreticky měla být stará i na YA, ale vrací mě do golden dob dospívání, takže prostě srdcovka. :D) Myslím, že mladším čtenářům (cca 11-13 let) se Moje cesta do fantazie bude líbit, zejména pokud mají vztah k anime, ale pokud čekáte feel-goodko ve stylu Kasie West nebo Jenn Bennett, budete nevyhnutelně zklamaní. Já se každopádně těším na další tvorbu autorky a moc doufám, že se mi třeba jednou více trefí do vkusu, protože potenciál u ní vidím veliký. :) *recenzní výtisk

Keď som knihu videla, ostala som skeptická, myslela som si, že sa niekto chce nabaliť na na fenoméne Anime. Mýlila som sa. Pribeh ma neuveriteľne nádherne preniesol v čase o pätnásť rokov späť. Bola som rovnako trápna, ako hlavná hrdinka, tak som sa do nej vedela vcítiť. Celé to vonia nostalgiou pubertalnej introvertnej naivity, sveta dievcata, ktoré sa otáča do vlastného vnútra a sveta fantázie. Som milo prekvapená. Odporúčam všetkým otakom starším 20 rokov, pre tých naozaj kniha dosiahne žiadaného efektu pohladenia duše.