Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou byla moje první knížka od Arnošta Lustiga a určitě nebude poslední. Chvilku mi trvalo, než jsem si na jeho styl psaní zvykla, ale četla se mi dobře. Patří mezi silné příběhy, na které by se nemělo zapomínat. Škoda, že jsem si nejdříve přečetla Zajímavosti, takže jsem od začátku věděla, jak příběh skončí, jinak by to bylo nejspíš za plný počet.

Knížku jsem už četla, někdy před 20 roky, plus mínus. Takže základ děje jsem si pamatovala a aspoň jsem u toho mohla vnímat další věci. Třeba kolik je v knize závorek. Nic proti nim, ale v přímé řeči je dost dobře nechápu. S tím souvisí další zamyšlení, jestli se mi to tenkrát taky četlo tak blbě. On má holt Lustig velmi specifický styl psaní, ale když si na to člověk zvykne, už to není tak hrozné. Ale hlavně jsem si mohla všímat věcí přímo z děje. Například jak často pan BB používá obrat "konečné řešení". A ty důvody pana BB, proč pořád platit, byly místy až neuvěřitelně pitomé, jak mu to mohli věřit? Nám to přijde až průhledné, ale my nejsme v jejich kůži, nám nejde o život, nechytáme se zoufale každé naděje. Z těch nacistických zvěrstev tady je mi zle víc než z těch v Krásných zelených očích.