To důležité už přede mnou zmínili Lector a TheRaven, takže si dovolím být subjektivní. Knížku mi daroval autor se slovy, že patřím k jeho nejoddanějším studentům. Je možné, že mi to podvědomě otupilo kritické ostří. Anebo jsem se už u předchozích knížek nakritizovala dost a teď jsem si na jejich svéráz zvykla? Tak jako tak mě teprve Mimikry nadchly srovnatelně s Ochlupenými bližními a spolu s nimi bych je označila za Komárkův vrchol. Jsou to dějiny biologického výzkumu, ale nikoli dějiny obyčejné, které by nahlížely na vývoj jako na přímku vedoucí k současnému paradigmatu. Autor nechce umrtvit a pohřbít žádnou eventualitu, která se v historii oboru naskytla, takže se věnuje i těm nejpodivuhodnějším interpretacím mimeze. Třeba že žádná mimeze neexistuje (Heikertinger), popřípadě že podobnost mezi nepříbuznými organismy je důsledkem jejich vzájemných sympatií. A člověk si uvědomuje, že vlastně už dlouho nad vědou tak nežasl, protože se mu zdála jaksi... samozřejmá. Alespoň já jsem měla na konci pocit, že jsem parádně dekonstruovala všechno svoje dosavadní vědění; zbyly mi jenom otázky a agnostický údiv nad pluralitou možností. I když některá řešení podle mě Komárek problematizuje zbytečně (migrace ptáků jako selekčního agens, myslím, vysvětluje dostatečně, proč se vzor a mimetik vyskytují v jiných lokalitách; není na tom nic křečovitého). Bavila mě autorova subjektivita a autopsie ve stylu „jak jsem potkal lišku" i filosofický nadhled, který celé ty dějiny bádání zastřešoval a spojoval. Ze sbírky kazuistik k peckhamovské mimezi hodlám citovat zatvrzelým hlasatelům hodného pánaboha. A noční můry jako Coatonachthodes ovambolandicus, Lampsilis ovata nebo Cymothua exigua mě asi ještě dlouho budou strašit ve snech. Komárkovu dikci mám upřímně ráda, je to taková směs odbornosti a poesie, trochu jako u Teilharda de Chardin. Jen mě pokaždé praštily do očí germanismy typu „nechat se" (ve smyslu lassen sich) nebo rozvitých přívlastků před podstatným jménem. Ale to k autorovu fenoménu halt patří. Takže perfektní. Sice mi pár minut před zkouškou bylo ze všech těch kazuistik mdlo a měla jsem plné zuby motýlů (!), ale celkově je to fakt dobrá kniha. „Obzvlášť bizarní je tato optika [my versus zbytek přírody] v pohledu na člověka, který sedí u okuláru mikroskopu v „godlike position“ jako vševědoucí zkoumající subjekt a na podložním sklíčku se tentýž člověk zároveň svíjí jako chuchvalec biomolekul a pudů.“

Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy z roku 2004 považuji za asi nejlepší knihu, kterou kdy Stanislav Komárek napsal. Při její přípravě odvedl naprosto neuvěřitelné množství práce a připravil dílo, které bezkonkurenčním způsobem shrnuje problematiku mimetických jevů v nejširším slova smyslu. Zpřístupnil čtenáři i málo známé či již pozapomenuté autory, kteří se zejména v druhé polovině 19. století (po vydání Původu druhů) zabývali významem zbarvení v přírodě a kniha je tak i vynikajícím průvodcem po tom, jak se právě po zveřejnění Darwinovy teorie vyvíjely názory na různé biologické fenomény. Určitě je dobře, že se Academia rozhodla Komárkovu knihu vydat znovu, i když se nabízí otázka, jestli ji bylo opravdu nutné rozšiřovat o různé klasické „komárkoviny“ typu sociomorfního modelování apod. S problematikou to sice do jisté míry souvisí, ale přece jen to malinko rozmělňuje hlavní téma a pro autorovy čtenáře to budou jen samé známé pravdy, doplněné stejně otřepanými vtipy. Kniha samozřejmě nepostrádá Komárkův specifický styl, tedy používání odborněji znějících synonym, trošku zastaralé větné skladby a občas přehnaného užívání trpného rodu. Text sice díky tomu vypadá ještě erudovaněji (je-li to možné), ale ztrácí také něco z čtivosti (občas působí nepřirozeně). Tradiční je i uvádění veškerých živočichů (i těch zcela nejběžnějších) pouze jejich latinskými jmény, což nepoučenému čtenáři, nechce-li číst text s otevřeným internetovým prohlížečem, opět trochu ztěžuje pochopení toho, o čem se právě jedná. Pětihvězda s výhradami.