Tak jsem se znovu vydala na vzdálený Island -země gejzírů, polární záře a lidského světla .... Znovu jsem naslouchala atmosféře severního větru, přírody - a úloze člověka v procesu zrození a smrti .... V prastaré lůno své obrať se zas otčinu měj .... Protože jen ti rodnou hroudou ti blízcí ti mohou porozumět ..... A hlavní postava - porodní asistentka Domhildur naslouchá sdělením své pratety : Přijít na svět je nejtěžší životní zkušenost .... nejtěžší je přivyknout světlu.... Někteří lidé přinášejí světlo .... jiní se tě pokusí stáhnout do temnoty .... Kdo v sobě uchovali dítě, sfoukávali chmýří z pampelišek a dokázali žasnout .... Pro ty je tu svět napořád .... Pěkné čtení to bylo .... s mnoha postřehy o přírodě a zvířátkách ....

Jak už někteří psali, je to hodně zvláštní kniha. Dlouho se mi nedařilo do ní začíst, už jsem ji chtěla odložit. Ale postupně jsem jí začala přicházet na chuť a poslední kapitoly jsem přečetla jedním dechem. Skoro bych si ji přečetla znovu, mám pocit, že mi spousta věcí unikla.