Ani ne zpověď, spíš vyprávění autorky, které jde až na dřeň. Přistěhovala se s rodinou do domku svých stárnoucích rodičů, kde se posléze stará o matku trpící demencí a o svého otce, který se cítí být upozaděn a stále si stěžuje, že jeho si nikdo nevšímá. Po delší době už autorka otevřeně přiznává svou nervozitu, svou nechuť mít rodiče stále ve středu svého zájmu, ve dne i v noci myslet na to, co se u nich právě děje. Přiznává svou únavu, vyčerpání a starost i o své zdraví. Určitě každý podle věku a zkušeností bude jinak nahlížet na její chování , ale kdo nezažil, neměl by soudit. Musím ocenit a moc poděkovat za to, jak u nás funguje domácí hospicová péče, pomohla i nám v nejtěžších chvílích. Přečtení knihy moc doporučuji, je silná svou výpovědí a myslím, že je přínosná pro všechny čtenáře bez rozdílu věku.

Velmi čtivě napsaná kniha. Tuto knihu bych doporučila každému si přečíst. Nikdy nevíme, kdy se do takové situace můžeme dostat. Touto knihou si můžeme trochu představit, jak to může být velmi těžké a depresivní, i když svou rodinu milujeme nade vše.