[audiokniha] Martin Cyril Putna je podobný manýrista a buřič jako byl jeho jmenovec Ivan Martin Jirous. Tudíž vše začíná drsně "ku*dou, zm*dem a p*čou" s osobitě výrazným přednesem, který si profesor Putna, kdo ví či 'Bůh ví proč' (řečeno moudrou a prozíravou halíkovštinou) velice užívá. Poslechla jsem toho z úst páně Putny v poslední době více, ale jasnou odpověď stále nemám. Jen tuším :o) Ale od Putny k Magorovi. Modlitby a myšlenky poskládané v knize jsou opravdové, upřímné, hluboké, nic nezastírající, občas pobuřující, (ba i odpuzující) ale i jemné, něžné a velice křehké. To, čeho si na Magorovi vážím nejvíc a proč stále kroužím kolem jeho osobnosti je jeho až neskutečně hluboká a ryzí víra. Její ukotvenost v živé realitě Boha a evidentní, někdy bolestné, opírání se o pravověrnost katolicismu. Celoživotní a neochvějné. Tahle hloubka věrnosti ho přes sebehnusnější excesy asi vždy držela nad vodou. V neposlední řadě nutno vyzvednout Magorův obrovský smysl pro detail a jemný humor. A spolu s tím vás v této audioknize dozajista osloví i styl interpretace Oldřicha Kaisera, který vdechl textům, pro něho nezvyklou, ale sympatickou polohu pokory a realismu. Stejně osobitý a oslovující je hudební doprovod. Skvělá práce. Děkuji všem. 4/6

„Viď tak se uzel za uzlem nakonec srovnal v síť Ale kam bych se schoval až přijde království Tvé nade zlem zvítězit? Až koukol od pšenice budeš chtít oddělit Pověz kam bych se schoval až přijdeš misky vah svých hříšníky naplnit“ Už ve výběru Čapkových duchovních textů ve sbírce Skoro modlitby jsem oceňoval to, jak neokázale funguje Martin C. Putna ve své editorské roli. Byl jsem tím překvapen, protože Putnu sleduji třeba v jeho rozhlasovém pořadu Spirituála, kde na sebe svým extrovertním vystupováním strhává pozornost občas i na úkor prezentovaného tématu (což nemyslím jako kritiku, ten přístup má své kouzlo a Spirituála v jeho podání bývá poučná i zábavná :-). Ale jak v už zmíněných Skoro modlitbách, tak teď v Magorských modlitbách je Putna skromný a pokorně slouží účelu knihy: tedy představení Jirousova duchovního života. Nečteme tak Putnovu reflexi Jirouse, ale čteme básníka Jirouse osvětlovaného Jirousem dopisy píšícím nebo Jirousem rozhovory udělujícím. A tam, kde nelze okomentovat autorem, bere si na pomoc Juliánu nebo dcery, samozřejmě také Písmo ... a až v poslední řadě přichází Martin Putna jako vykladač. Je mi to sympatické. A samotné Jirousovy básně? Co k nim napsat? Jako vždy to pro mě bylo zajímavé, smět sledovat ten pohyb mezi jeho zběsilostí a pokorou, mezi vzpurným rouhačem a vděčným kajícníkem, mezi drsnou necitelností a oddanou láskou. A jako obvykle mi pomáhají místa, u kterých mám pocit, že se z nich s Jirousem díváme na svět ze stejné perspektivy, k tomu, abych se zamýšlel nad tím, jestli náhodou nemám něco společného i s tou částí Jirousova světa, ve které je mi tolik protivný a kde se mi zdá, že s mým vlastním prožíváním života je zcela nekompatibilní. Ale víc než přemýšlení nad Jirousem jsem prožil čtení Magorských modliteb jako mocnou a mocně intimní zkušenost. Jako setkání s tvorbou člověka, jehož vnímavost vůči nepravostem světa i nepravostem vlastním přemáhá i jeho pud sebezáchovy. Rád jsem se zase po čase setkal s básněmi, které zdobí tak nebývalá upřímnost („Nemyslím si o sobě nic dobrého, nemám na to nárok, ale možná jsem na tomhle posraným světě i kvůli tomu, aby skrze mne bylo něco zřejmé.“) a zejména nebývalá něha, která je skoro až k neunesení. „Zas pruty mříží na oknech a ruce v pouta dané to abych aspoň v těchto dnech sepjaté měl je Pane“