Pořekadlo „nesuď knihu podle obalu“ naprosto platí nejen mezi lidmi, ale plně i u knih. Přesvědčil mě o tom právě Lískový les, jehož vazba vypadá zajímavě, obal slibuje nápaditý obsah. Nicméně na to všechno se nesmí dát, protože největším překvapením pro čtenáře bude asi to, že kniha není naplněna obsahově, ale je pouze plná příslibů. První stránky nevyznívají zase až tak zle, zmíněné příběhy působí tajuplně a vypadá to, že putování s hlavní postavou Alicí za vyřešením toho všeho bude zajímavé, nicméně čtenář se musí prokousat přes třičtvrtě knihy, aby se konečně dostal do opěvovaného Lískového lesa, aby z něj ale taky hodně rychle zase vysvištěl ven. Nastíněné postavy (např. Dvakrát zabitá Kathrine, Tři Alice) nejsou příliš rozepsané, takže je z nich poznáno jen velmi málo (pokud vůbec), což je velká škoda. Asi nejvíce to shrnuje dotaz Alice a odpověď na něj: „A jak by to se mnou v příběhu vůbec dopadlo? – Na to se radši neptej.“ Věděla vůbec sama autorka, co s postavami, když příběh začala psát, nebo už se jí prostě nechtělo je víc rozepisovat? Totiž právě to tajuplné, to tolik připodobňované Harrymu Potterovi a Alence v říši divů totiž v knize naprosto chybí. Respektive abych to uvedla na pravou míru – odkazy na Harryho Pottera v knize opravdu jsou, leckdy doslovné. Autorka to i sama zmiňuje v poděkování. Úplně si představuji, jak při tom mrká na své kamarády a myslí si, jak to tam všechno nandala. Nutno však dodat, že odkazy často působí naprosto zbytečně, mnohokrát jsou tam dány asi jen s láskou k Harrymu, protože v díle nedávají smysl a postupem knihy s jejich rostoucí mírou jsem byla naštvaná, protože to na mě působilo dojmem toho, že autorka se více věnovala vykrádání díla Rowlingové než vytvoření vlastního světa Lískového lesa. Takže u téhle knihy se mi stalo, že jsem četla, putovala s Alicí a Ellerym, najednou jsme byli v lese, pak zase venku z něj a já ani nevěděla, co a jak a proč. Mnoho věcí mi chybělo, v knize prostě nebyli. Dílo rozhodně naznačuje, že má velký potenciál, ale autorka ho naprosto nevyužila. Také si myslím, že lidé, kteří knihu propagovali, hodně sázeli na připodobnění k Harrymu Potterovi (a jiným podobným knihám), protože jinak si neumím představit, na jakou skupiny by měli cílit s pohádkovým příběhem, který není dobře rozvedený.

První polovina knihy je hodně zdlouhavá. Pak už se to celkem rozjede, ale se Sirotčincem bych tedy nesrovnávala, ten byl mnohem lepší. Nicméně je to kniha pěkná, čtivá, asi určena spíš pro mladší věkovou kategorii.