Lidé jsou horší než krysy. Ty alespoň zamořují zem bezmyšlenkovitě, podobně jako virus napadá organismus. To člověk si svět uzurpuje promyšleněji. Je-li za vrchem neznámé území, musí být jeho a je-li obsazené, je třeba protivníka zničit a zotročit. Tahle taktika procházela Melynské říši po tisíce let. Padli elfové, trpaslíci, orkové, půlčíci... Jenže tomu je teď konec. Dosti krvavý, dlužno podotknout. Letopisy zlomu představují rozsáhlé dílo, které uhrane jak komplexností, tak konvenčním přístupem k epice. Nouze není o strhující magické souboje, ani brutální válečné scény, nemluvě o tajuplných proroctvích a hrozbách z jiných světů. Stinnou stránkou je, že když přijde na cestování skrze reality, člověk se v tom snadno ztratí. Nik Perumov každopádně neopomíjí své kořeny a dokáže do klasických fantasy kulis zasadit hororové motivy v té nejlepší tradici ruských bylin. Originálním způsobem přitom staví lidskou rasu do role bezcharakterních uchvatitelů, jimž zkázu pomalu i přejete. Nádhera.

"A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ti vám vlezou úplně všude." Památný výrok děda (ne)Vševěda se hodí i na svět Melynu, kde každá rasa má své klady i zápory, jen ti trpaslíci tak nějak byli černočerní lumpové. No, co říci. Ze začátku jsem měl dojem rozporuplný, ale musím říct, že nakonec jsem se od vyprávění o utkání tří artefaktů a střetu realit nemohl odpoutat. Jistě. I přes vskutku úctyhodný rozsah knihy se toho Perumov snaží na stránky svého díla nacpat až moc a možná podstatně komornější příběh by působil silněji i bez toho střetu světů, hroucení realit, invaze kozlonohých i bez údolí. Vůbec nejvíc by mi sedělo, kdyby zcela ústředním bodem byl příběh císaře a Gagáty/Seamni, celou dobu jsem si přál, aby to dopadlo zhruba tak jak to dopadlo. Jejich postavy jsou nejpropracovanější, známe jejich dětství, jejich pohnutky, nejvíc jim vidíme do hlavy. V případě Kláry, Tavi či Fesse/Kerra to taková sláva není, známe prakticky jen jejich jednu polohu, kromě toho skoro pořád někde bojují a nedávají tak nějak čtenáři čas s nimi v klidu pobýt. Přes uvedené zápory nakonec dávám maximum, protože přiznávám, že mi tenhle ruský styl psaní a uvažování tak nějak sedí víc. Klady a zápory povah tu hodně pramení ze zkušeností, není to umělé "zkontroverznění", jakého jsou dnes stránky knih plné, tedy neuděláme rozporuplnou postavu tím, že na kladnou násilně naroubujeme nějaký nešvar nebo zápornou nenecháme obdivovat květinu či psát básničky. Rovněž další pozitivum: není to oplzlé. Skoro osm set stran a pouze jedno milování, a to v případě dvou nakonec zamilovaných lidí, to se málokdy vidí. Žádné sexuální fantazie frustrovaných autorů, kteří popisem sexuálních praktik všech ras a pohlaví dohánějí "dospělost". Jsem zvědav, jestli toho vyjde víc. Podle životopisu v knize to možná autor v dalších knihách s nafukováním univerza už moc přehnal, ale aspoň jednu šanci bych Perumovovi ještě dal.