Výborne zvládnutá denníková forma. Najskôr iba prostredníctvom poznámok hlavnej postavy, neskôr, v druhej časti, sa zapájajú všetci traja aktéri. Interakcie Innokentija s Geigerom – interesantné! A Anastázia! Anastázia! Innokentijovým rozprávaním (či zápiskami) sa ako červená niť vinie taký zvláštny a mocný sentiment. Snáď to bolo práve tým detailným popisom rôznych, často až akoby bezvýznamných, drobností. Ostatne, sú to práve tieto zdanlivé podružnosti, ktoré sú kľúčové pre Innoketijov pohľad na svet a ľudský život v ňom. Práve ten jeho pohľad a z neho plynúce postoje mi doslova učarovali. To nenútené nachádzanie krásneho v živote. Tá absencia zatrpknutosti, zášti, pobúrenia, závisti, pohoršenia, nenávisti, ublíženosti atď. Tá vyrovnanosť a odovzdanosť („Tresty neznámo za co neexistují,...“). Dej plynie, ale doslova iba tak plynie... Čo sa prekladu týka, musím vyjadriť maximálnu spokojnosť. Oceňujem aj poznámky prekladateľky pod čiarou, ktorými objasňuje kontext. Výnimočne sa vyjadrím aj k prebalu knihy. Ilustrácia na ňom je škaredá a geniálna zároveň. „Boj o štěstí vás nijak zvlášť neinspiruje, že?“ ptá se mě Valentina. „Ten vede všeobecně jen k samým tragédiím,“ říkám. „V souvislosti s otcem jsem přemýšlel o podstatě historických pohrom, třeba všelijakých revolucí, válek a podobně. Hlavní hrůza nespočívá ve střelbě. Dokonce ani v hladu. Spočívá v tom, že se uvolňují ty nejnižší lidské vášně. To, co se v člověku dříve podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají.“

Jedním slovem vynikající. A smutné. Nejen kvůli zážitkům mladého Innoketije z revolučních dob v Petrohradě a pak hrůzy v gulagu, ale i kvůli probuzení do doby, která není jeho, kvůli stesku po letech, která neprožil. Sám Innoketij říká: "Možná jsem vzkříšen právě proto, abychom my všichni ještě jednou pochopili, co se nám stalo v těch hrozných letech, kdy jsem žil?", protože jeho probuzení/vzkříšení není žádnou druhou šancí. Vodolazkin mě okouzlil svou schopností všímat si detailů a porozuměním. Nadchla mě jeho útržkovitost a přeskakování ve vyprávění, protože přesně takhle přece funguje paměť - obrázek, vůně, zvuk nám nečekaně vyvolávají vzpomínky a přesně takhle se Innoketijovi vrací i ty jeho. Stejně tak se někdy se příhody naprosto bezvýznamné z nějakého důvodu uchovávají v paměti. Rozhodně doporučuji si knížku přečíst.