Tahle kniha mě chytla za srdce. Jeden večer jsem se do ní ponořila a druhý dočetla. Velmi poutavé čtení. Máma, bába, obě tyhle postavy mě tak neskutečně vytočili. V mojí hlavě je tolik otázek, a jedna je teda nejsilnější. Jak to sakra mohli dopustit? Pro mě jako mámu je taková situace úplný tabu, v životě bych svoje dítě nenechala v takových podmínkách. A jelikož jsem dítě které taky opustila máma, příběh mě fakt sebral. Občas jsem si i u cácory říkala, proč to sakra dělá? Ale byla jen dítě, snažící se nějak vypořádat se situací a se vším co jí život nadělil. Po delším přemýšlení jsem ale došla k závěru že se nemůžu zlobit na mámu, bábu ani cácoru. Každá se s tím nějak chtěla vypořádat, každá krvácela jinak. A ač je za mě jejich chování nepochopitelné, nikdy nesuďte člověka pokud to nezažijete. Celý příběh je hrozně čtivý a díky jeho pochrmurné náladě se hodí právě do tohoto počasí. Nejvíc mě ranilo, když jsme měli možnost číst cácory myšlenky a pocity. To pro mě bylo silný kafe.

Strhující příběh jedné malé cácorky. Jedné letní noci jsem nemohla spát a otevřela jsem Les v domě. Myslela jsem si, že přečtu pár kapitol a přemůže mě spánek. Nešlo to odložit.... Skončila jsem až nad ránem. A mimochodem mistrně literárně zpracováno. Tak jak to umí paní Alena Mornštajnová.