K téhle knížce jsem se dostala přes autorovo výtečné Vřeteno osudu o Karlu Jaromíru Erbenovi. Tady mě uchvátil životní příběh sester – princezen Kuronských, Kateřiny Vilemíny, Pauliny, Johanny a Dorothey, dcer vévodkyně Dorothey Kuronské, příběh, který je nesmírně autenticky a živě propojen s dějinnými zvraty 19. století, napoleonskými výboji a děním v ponapoleonské Evropě. Setkáme se s Napoleonem Bonaparte, knížetem Klemensem Metternichem, hrabětem Alfrédem Windischgrätzem, vévodou Talleyrand – Périgordem, hrabětem Karlem Clam-Martinicem a dalšími osobnostmi, které známe ze stránek dějepisu, ale tady před námi vystupují jako uvěřitelní živí lidé… A pak se – vlastně zcela logicky s ohledem na příběh vycházející ze skutečných událostí – ocitneme v Ratibořicích a sledujeme osud nejen paní kněžny (tedy Kateřiny Vilemíny Zaháňské), ale i rodiny kočího Hanse Pankla se skotačivými dětmi Johanesem, Vilémem, Adélkou a nejstarší Betty a čteme příběhy, které známe z Babičky Boženy Němcové, jen trošku z jiné strany a malinko jinak… To propojení je tak uvěřitelné a přirozené, že vlastně ani nevadí ten malý časový nesoulad; malá Betty Panklová je rok po úředním narození Boženy Němcové „děvče, patrně ze všech nejstarší, vytáhlé a hubené, ale přesto již s náznakem ženských půvabů“, což neodpovídá ani případnému posunu dejme tomu tří let, o kterém se vždy při pátrání po okolnostech skutečného narození Boženy Němcové mluví, nevadí ani popis smrti Viktorky, kdy vstupujeme do příběhu knižní Babičky a zapomeneme na to, že skutečná Viktorka nezemřela romanticky při bouřce, ale naprosto obyčejně jako mnohem starší žena. Historie se tu propojila s knižním příběhem i uvěřitelným původem autorky Babičky tak, že mi tu nic nezaznělo rušivě, naopak, příběh jsem si užila a pohladil mě i u srdce, což u historických románů moc nemívám… „Běžící voda kolem ní unášela dávné obrazy, tváře lidí, které kdysi milovala i nenáviděla, a které se teď tříštily v neustále sílícím proudu jako skleněné vitráže po úderu kladivem. Také temná silueta muže v důstojnickém klobouku, stojící nad protějším břehem a pozorně ji sledující zlověstně blýskajícíma očima, se zvolna rozpouštěla – až posléze nezůstalo nic, než zářivá hlubina, v níž se šťastně smálo Viktorčino dítě…“

Kniha inspirovaná historií a psaná jako napínavý román. Překvapilo mne, jak jsem se ponořila do děje. Po dočtení jsem měla chuť sednout do auta a jet na zámek Ratibořice. Dokonce jsem si postavy a jejich osudy vyhledala na Internetu v encyklopediích a viděla, že román se drží zjištěných faktů. Přesto jsem si znovu uvědomila, že historie a její popis je jen obrazem, či odrazem doby. Protože každý člověk se svými emocemi, rozumem, intelektem a citem v daném okamžiku prožívá určitou událost jako jedinečnou. A to historie nezaznamená. Proto si myslím, že by bylo naprosto úžasné navštívit salón princezen kuronských naživo. Propojení s knihou Boženy Němcové Babička se mi také líbilo - číst ty známé věty v jiné knize a vidět události jinýma očima. Doporučuji.