75% Příběh o ženě, které se daří překonávat všechny překážky, které jí život připravil, až se jí do cesty postaví těžká nemoc. Moc hezky se to četlo, jen ten konec byl smutný.

Nejprve přiznání, proč jsem se dala do čtení této knihy- abych se mohla s přáteli tady z DK dohadovat nad tím, co je a co není kvalitní a odpočinková literatura. Ano paní Monyová měla těžký a smutný konec- ale ruku na srdce, četly se až tak tyto její knihy před její smrtí v takovém množství, jak se na ně čtenáři vrhli po jejím tragickém skonu? Vidím to i u nás v knihovně. Těsně po tragédii se na její knihy pomalu děla pořadník a nyní už je opět kdykoli k dispozici. Přečtete si knihu jednou a pak už se k ní nevrátíte. Po přečtení jedné- dvou, tří knih vám už připadá, že jsou psané přes kopírák. Situace se opakují, sem tam použitý hrubý výraz vám roztáhne kouty u úst.... ale to je všechno. Otázku následné tragédie ale teď nechme trochu stranou- bavme se jen o knihách. Když knihy psala netušila, co ji bude čekat. Bohužel . Lidského života je vždycky škoda. O tom žádná. Proč se její knihy čtou- ano jsou o životě, který žijí miliony žen. Někdy legrace, někdy vztek, někdy smutek - ale ve většině případů je život naplněn i pohodou, klidem , většina nás ví, proč a pro koho žije. Není to přece jen o obětech - žít pro někoho a dělat ze sebe služku- je to i o radosti něco pro toho druhého udělat, těšit se z úspěchů dětí a lidí kolem nás. Copak je život jen stres, strach a lítost? Tak to snad ne. Sama jsem prošla stádii- rozvod, nemoc, podstatné zvýšení své tělesné hmotnosti, kdy jsem u šatníku brečela vzteky, neúspěch dětí ve studiu - protože když se mi kluci narodili, pochopitelně jsem jejich zrozením světu přivedla nové vědce a najednou jako nééééé????, ten svět to nepochopil????- no tohle.... ale na druhou stranu jsem pak zažívala nové vztahy, kdy se mi opět mohlo rozbušit srdíčko nad tím, že někde někdo je, kdo je rád, že jsem já.... najednou jsem opravdu stála v aule, kdy můj syn mluvil za ostatní studenty a držel v ruce ten mnou vysněný futrálek , kde mám - po pravdě hlavně JÁ , potvrzené, že je držitelem titulu, na který já nikdy nedosáhla, najednou jsem zas život milovala a byla ráda, že jsem , že i lidé kolem mě jsou spokojení a šťastní. A přesně , tenhle pocit, že život není jen něco co máme za trest a naschvál nám do vínku dané, mi v knihách u paní Monyové chybí. Vždyť není všechno jen proti nám, jen pro náš vztek, jen nám ironicky naservírované. Jsou - existují v životě i situace, kdy jsme šťastní, kdy máme pocit uspokojení a pocit, že přinášíme i lidem okolo nás něco pozitivního a jim milého. Jen ještě dovětek- omlouvám se těm, kteří mi už ohodnotili komentář, ale inspirovala mě k tomu debata k tématu. Pokud mi ten palec potom seberete- nebudu se zlobit, nebojte. Dostal se mi pod ruku názor: " Ale pokud se někdo potřebuje vypsat z problémů, tak vždy bude svět zahlcovat tituly knih... Podle mě - pokud se někdo potřebuje vypsat z problému, tak nemusí přeci zahlcovat svět svými trablemi , které po pár stránkách nic neříkají, maximálně otravují... a měl by to řešit u odborníků. Tohle je přece jasná ukázka toho, že ti odborníci by třeba pomohli a nemuselo to takhle- konkrétně zrovna u paní Monyové dopadnout, ne? Smiřme se s tím, že ti odborníci tady jsou, jsou vesměs studovaní a chtějí lidem pomoci. Proč se tady, v našich končinách, pořád bere to, že:" psychiatr- jen to ne." A přitom řada z nás by to potřebovala, jako sůl a bylo by nám lépe. Na názor okolí se nedívejme. Je to náš život a naše zdraví. A to vím o čem mluvím, neboť i já jsem plynule z dávkování Lexaurinu přešla v období "po rozvodu" do péče psychologa . A byla to doba, kdy jsem našla sama sebe a vážím si všeho, co mi život naservíruje mnohem, mnohem víc.