„Bývalá moderátorka televizních talk show Jenny Jones měla show nazvanou „Boot Camp My Pre-teen“, do kterého si pozvala malé chlapce, kteří dělali svým matkám samoživitelkám spoustu problémů. Pozvala také seržanta námořnictva, aby chlapcům ukázal, co je to disciplína. Seržant tedy hartusil na desetiletého chlapce a nakonec pohrozil“ „Buď se polepšíš, nebo se na příštích osm let stanu tvým tátou, to bys chtěl, synu?“ A vzpurný chlapec odpověděl: „Chtěl, pane.“ Ohromený, ale zjevně pohnutý seržant se zeptal: „A proč chceš, abych byl tvůj táta?“ Chlapec se na něho smutně podíval a odpověděl: „Protože žádného tátu nemám.“ Chlapci potřebují otce prosazující hranice stejně, jako potřebují včely květiny s pylem.“ „V podstatě tak lze říct, že na každý dolar vynaložený na zajištění toho, že bude dítě trávit čas se svým otcem, připadá 290 dolarů vynaložených na to, aby dítě dostalo od otce peníze. Stručně řečeno, vynakládáme miliardy dolarů na to, abychom od otců získali peníze, které téměř nikdo z nich nemá, a v podstatě nulové částky na to, abychom otcům umožnili věnovat čas jejich dětem – přičemž otcové tento čas mají a děti s nimi čas potřebují.“ „Mužské zdraví? To má zhruba stejnou relevanci, jako kdybyste bojovali za osvobození bělochů.“ Zcela neprávem opomíjená a zapadlá kniha, která by mohla být zajímavým příspěvkem do diskuze na téma rodičovství a zejména otcovství. Autoři prozkoumávají dnes velmi kontroverzní a výbušné téma, dokladem budiž hodnocení knihy. Silně a přesvědčivě a zcela na straně zdravého rozumu, argumentují ve prospěch udržení otců v rodinách, udržení rodin pohromadě, přítomnosti otcovské postavy při výchově chlapců, ale i dívek. Tento důraz na v podstatě tradiční rodinu musí být pro mnohé radikální nenávistné feministky stejně neodolatelný jako pověstný rudý hard v rukou toreadora pro oči býka. A to vše přestože jsou autoři tak progresivní, jak jen dnešní američtí levicoví intelektuálové, žijící v utopickém ráji jménem Kalifornie, sami sebe se označující za feministy, aktivní ve feministických hnutích, mohou být. A v čem, že je kniha tak kontroverzní? Silně argumentuje ve prospěch mužů. Tak je to jednoduché. Prokazatelně ukazuje nutnost přítomnosti otců při výchově dětí a dokládá, že jejich absence s sebou nese množství negativních až patologických společenských jevů. Zejména na výchovu mladých chlapců má přítomný nebo nepřítomný otec zcela zásadní vliv. Příkladem patologií budiž třeba zvýšená míra a inklinace k násilí u chlapců vyrůstajících bez otce, zvýšené riziko depresí, sebepoškozování, zvýšené riziko sebevražd, abůzy substancí, závislosti, vyšší pravděpodobnost kriminálního chování, pocity bezútěšnosti, vyšší riziko poruch chování typu ADHD, a mnohé další. Zároveň v této souvislosti upozorňuje na zcela otřesné statistiky, kdy konkrétně v amerických komunitách až 50% dětí vyrůstá bez otce. Oprávněně kritizuje dnešní zcela nevyrovnaný přístup k oběma pohlavím, na jedná straně správná podpora žen ve všech oblastech, na druhé straně naprosto nulová podpora můžu nikde a v ničem, schovávající se pod nic neříkající proklamace o světovém patriarchátu, toxické maskulinitě a dalších nesmyslných, nic neříkajících progresivních novotvarech. Dokládá to množstvím neuvěřitelně mrazivých příběhů z mužských skupin, které autor zakládal v USA a Kanadě. Zcela otřesná a blatantní je pak prokazatelná nerovnost muže vs. ženy u soudních sporů za právo vychovávat vlastní děti. Poukazuje, jak za touto diskriminací mužů opět stojí feministické hnutí, již od 70. let 20. stol. Feministky nejprve zapojení otců do výchovy podporovali, záhy však velmi prudce obrátili, pod tlakem svých členek. Politika zvítězila nad rovností. Rovný přístup v rozhodnutích soudů nehledejte. Není tam. Časem se ustálil společenský narativ, který tuto nerovnost plně vystihuje, totiž že „matka má na děti právo, kdežto otcové musí o děti bojovat“. Jsem si vědom, že v dnešní ultrakorektní a ultraprogresivní době se tímto prohlášením pohybuji za hranou kacířství, přesto: dítě by mělo mít dva rodiče, matku a otce. Nijak nesnižuji obdivuhodnou snahu matek samoživitelek (a v menší míře otců samoživitelů) protlouct se životem a vychovat potomka navzdory mnohdy naprosté nepřízni osudu, životní smůle, otřesným partnerům (a partnerkám). Přesto je však třeba jednoznačně říct, že ne všechny formy rodiny jsou rovnocenné a ne všechny vychovávají stejně úspěšné a socializované děti. Ač bych nerad generalizoval, tuhle knihu budou feministky, feministé, zkrátka radikální levicoví aktivisté všeho druhu, bojující za lepší zítřky a krásný nový svět, ze srdce nenávidět. Čtenáři, zejména pánové, nenechte se odradit zdejším špatným hodnocením. Naprosto chápu, a chápou to i autoři, že svět není černobílý, přesto, kniha je skvělá a minimálně muži, kteří bojují se soudy, s diskriminací otcovství, získají dojem, že na jejich straně přece jen někdo je, že nejsou sami, že na jejich straně je, když už nic jiného, alespoň ta objektivní pravda a realita. Je to zcela neprávem opomenutá kniha, která by měla mít masivní PR, mělo by se o ní mluvit, psát a zase mluvit, vše proto, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí, mužů i žen. Zvlášť v dnešním aktivistickém světě, kde převládá kultická kmenová politická ideologie ublíženosti a pocitů nad rozumem, fakty a logikou. Doporučuji.

Čtivo dlouhé, hutné a náročné - ke knize jsem se vracela na několikrát a v součtu ji četla na můj vkus neskutečně dlouho. Ale proč? Protože je pravdivá, mnohdy nepříjemně, mnohdy překvapivě, je skutečná a potřebná. Jako matka dvou synů (kteří naštěstí mají otce k dispozici) pozoruji dnes a denně, jak se liší přístupy otců a matek, mužů a žen, a jak je pro dodržení jakési rovnováhy, dosažení nějakého ideálního kompromisu potřebné, ba přímo nutné dodat oba pohledy, názory obou stran a kombinovat je. Jakmile pominou ta první léta, která obvykle provází fixace spíše na matku, nastoupí období, kdy je zapotřebí zase více otec, a je hrozně vidět, jak chybí (třeba jen proto, že v daném období nemá tolik času na děti, kolik by bylo záhodno), jak se to téměř okamžitě projevuje třeba v dětském chování. Ano, jsme odlišní, nejen v příslušnosti k nějakému pohlaví, některé ženy jsou jsou ženštější více, některé méně, ale - dle mého skromného názoru - ani při sebevětší snaze jediný člověk nedokáže vykompenzovat tu rozmanitost, dynamiku a energii, kterou výchově dodává (fungující) pár. Přece jen, dva jsou víc než jeden... Nezbývá než doufat, že se nad touto inspirativní knihou zadumá co nejvíce čtenářů (ideálně ještě před tím, než seženou partnera pro život a založí rodinu), a do budoucna bude mít co nejvíce dětí a rodin co nejlepší podmínky pro život, výchovu a vývoj. Btw. ta druhá část s ADHD by klidně mohla být ve druhé knize, přišla mi tak nějak navíc, ač se téma týká také ve větší míře chlapců.