Objednávka

Konec postkomunismu

Konec postkomunismu
Tištěná kniha

77 % (6 Hodnocení)

Konec postkomunismu

77 % (6 Hodnocení)

Tištěná kniha - vázaná s laminovaným potahem

rok vydání 2013

163 Kč

Běžná cena 199 Kč

Ušetříte 36 Kč

Vyprodáno

Podrobnosti

O knize

Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se...
Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná...
Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí „vyspělé“ demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako „nezralé děti“ postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby „dohonili“ Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů.

Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu

Ve spolupráci s Databazeknih.cz

77%

(6 Hodnocení)

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Populární hodnocení

14.7.2020

2

Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány, ale které se časem ukázaly jako správné nebo alespoň relevantní pro debatu. Buden ukazuje, že pád komunistických režimů nebyl jen ojedinělou a unikátní historickou událostí (vítězstvím jednoho systému nad druhým), ale jenom jednou z etap...
Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány,...
Jedná ze zásadních knih měnící dosavadní mainstreamový pohled na postkomunismus. Zmínil bych tři myšlenky, které v době jejich sepsání nebyly všeobecně přijímány, ale které se časem ukázaly jako správné nebo alespoň relevantní pro debatu. Buden ukazuje, že pád komunistických režimů nebyl jen ojedinělou a unikátní historickou událostí (vítězstvím jednoho systému nad druhým), ale jenom jednou z etap postupného konce industriální společnosti, ať již jejího Východního nedemokratického provedení, tak toho Západního demokratického. Postkomunistické společnosti se tak staly jakýmsi prototypem a předzvěstí konce "společnosti jako společnosti", která postupně nastávala (i když pomaleji a s větším odporem společenské solidarity) i na Západě. Konec celku společnosti a jejich tradičních pout a vazeb, rozpad společenské solidarity, individualismus nejen v konzumu, ale po nástupu sociálních sítí i v myšlení nebo prekarizace práce, to jsou všechno prvky, které jsou pro Východ i Západ společné, pouze na tom Východě přišli dříve a s větší brutalitou. Druhá myšlenka zní, že znovuobjevená víra v boha se v postkomunismu změnila ze svého spirituálního základu na kulturní nástroj. Náboženství se stalo jakousi prodlouženou rukou nacionalismu a místo své duchovní a morální výzvy pro individuum se stalo jakousi náhražkovou společenskou symbolikou, která v "odspolečenštěné společnosti" vytváří kontrast mezi námi a ostatními (silné především v Polsku, Maďarsku či Rusku, ale od uprchlické krize i částečně u nás). Všechny ty křesťanské hodnoty z úst lidí, kteří nebyli v životě v kostele a neznají ani desatero jsou jen kulturními symboly, kterými si snažíme násilně nahradit chybějící společenské vazby a tradice, které nás dříve definovali jako společnosti. Třetí myšlenka je degradování účastníků demokratických revolucí ve východní Evropě, což by samo o sobě měla být známka jejich politické a demokratické vyspělosti, na ubohé děti, které jsou politicky a kulturně zaostalé a které musí ten vyspělí a kulturní Západ učit demokracii a svobodě. A tak po dovršení nejvyšší možné zkoušky z demokracie, občanského svržení komunistických režimů, jsou její účastníci a celé postkomunistické společnosti postaveny a do pozice nesvéprávných jedinců, kteří mají jenom jednu možnost a to slepě kopírovat Západ a skládat před ním zkoušky. Aby bylo možné tohoto dosáhnout, je nutné celé předchozí období komunismu popřít jako "vypadnutí z dějin a politické bezčasí". Rok 1989 je jakýmsi bodem nula, kde se jakoby rodíme na svět bez jakýchkoliv zkušeností a historické paměti. Celý tento narativ, který je tak silný v našich liberálních "elitách", pro které vyrovnání se s komunistickou minulostí znamená její popření, znamená neustálý boj s větrnými mlýny morální dokonalosti. Všechny ty kýče současného boje za pravdu a lásku, tu proti Zemanovi, tu proti Babišovi, tu proti Rusku a Číně jsou odsouzeny k neúspěchu nejen proto, že budou vyrůstat nové "deformace demokracie", ale především proto, že politiku nelze redukovat na souboj dobra se zlem, ze kterého se můžeme vyléčit ("vyrovnat se s minulostí"). Jak však vidíme na současném Západě ani tato moralizace a depolitizace politiky není pro postkomunismus ničím výjimečná. Jen vyrůstá z jiných základů.
Číst více Číst více

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat