První - úvodní část série, kde mladý študios Václav od Černého koníčka se vrací ze studijních cest domů a při vší smůle z návratu má štěstí a svým bystrým postřehem a úsudkem si získává pozornost pražského rychtáře. Láska a ouřad jsou cílem konání, což dá zabrat, neboť protivenstvích je habaděj. Ve staré, dobré, známé společnosti, jen omlazené o nějakých pár let. Citace: Václav zaklepal. Nic se nedělo, a tak zabušil. Dveře se přece otevřely. Vyhlídla ženština s nedbale upravenÿm zavitím. "Co tu chcete? Dneska nemám čas," oznámila když spatřila Jutu a Maruší. Zároveň chtěla zabouchnout, ale Maruše se nedala a do dveří důkladně zatlačila. " Nevítáš nás zrovna přátelsky. My ti chceme s Jutou pomoct." Obě se hrnuly dovnitř. " Vypadněte z mýho domu," přikázala rozhněvaně Luďa.. Potom si všimla Václava. "Vy mi sem vedete chlapa? Taková nemravnost!" "Právě naopak . Dům není tvůj patří mnichům cisterciákům s ti si potrpí na poctivý spaní svých nájemníků. A tady podrychtàř to přišel zkontrolovat.' "Kdo kdy viděl kontrolovat poctivý spaní o druhý hodině z poledne?" "Některý věci se dají dělat v kteroukoli dobu," prohlásila Maruše a postupovala úzkou chodbičkou. Václav byl v rozpacích, neboť šlo o vniknutí do domu bez zjevné příčiny. Pozornosti neušla vzpomínka na osobnost jenž zdobí náš i mnohý park či pamětní místo v podobě sochy Jana z Pomuka (později Nepomuku ), byl umučen 1393 na Staroměstské rychtě, posmrtně prohlášen za svatého. Úděl církevní služby - dodržet zpovědní tajemství. Jako vždy - potěšení.

Krásné, škoda, že již poslední, pohlazení po duši od pana Hrdličky. Jeho knihy byly radost číst a obzvláště tímto prequelem mi udělal obrovskou radost, když už jsem tesknil, že se s Václavem již nepotkáme. Neznám jiného současného spisovatele, který by dokázal s takovou lehkostí psát tak milé knihy, které čtenáři nic necpou násilnou formou a člověk se chtě-nechtě ocitne v jiném století. Bude nám po Vás moc smutno, Pane Spisovateli.