Velké dějiny válcují malé lidské životy... Pro tuhle knížku bych asi nenašla dostatek superlativů, proto jen smekám pomyslný klobouk a klaním se autorovi až k zemi. Michal Vrba už mi před časem vpálil ránu mezi oči Prakem a teď se mu znovu podařilo mě dostat do kolen s touhle povídkovou knížkou. Pět nezapomenutelných příběhů, rafinovaně pospojovaných do pomyslného kruhu. Mění se historické podmínky, ale lidstvo zůstává stejné. Jedna z mých nejlepších letošních knižních přítelkyň, kterou už nepustím, zůstává se mnou (od přečtení se k jednotlivým osudům pořád vracím a mám takovou "filozofickou")... A musím pochválit i nádherné grafické zpracování. Zkrátka tahle kniha nemá chybu. A už teď trpím sentimentální náladou z dočtení...

První povídku za středověku jsem dočetla a nemohla pokračovat dál, tak byla působivá, výborně napsaná. Druhou, z konce války, jsem četla skoro bez dechu (pro jistotu, ne před spaním) a na konci mi dojetím zvlhly oči, tak mě semlela. Další z Maďarska, ve dnech revoluce, jsem četla s odporem, důvodem byl její vypravěč. Čtvrtá, z našich 50.let, pohledem mladého kluka, ta bolela nejvíc... A závěr - téměř současný, s první povídkou propojený jmény dětí, s ostatními dalšími náznaky. Obdivuji autora, píše velmi dobře, jako málokdo u nás. Při čtení nových knih si už automaticky říkám, komu budu knížku dál doporučovat, v rodině, v knihovně... No, jsem po dočtení celé knížky docela smutná. Ještě po té válečné jsem měla na seznamu těch budoucích čtenářů "Jakuba" docela dost, po jejím dočtení si říkám, kdo to unese, kdo to dá... Je to knížka o zlu v lidech, napříč dějinami a o malé špetce naděje a dobra v nás. Přesto, děkuji za ni, vydá za mnoho jiných. (Argu a Kateřině Bažantové patří díky za krásnou obálku a úpravu knihy - i za tu je ta pátá*).