Jsem ohromena. S jakou podivnou lehkostí nás pero autora vede stránkami, jakým milým a příjemným stylem vypráví o nepředvídatelnosti osudu a náhod! Líbilo se mi proplouvat tímto příběhem, začínajícím v troskách města čtyř tisícových tun bomb. Líbilo se mi číst řádky i mezi řádky, líbily se mi i postavy, jež každá měla svou osobnost a žádná nebyla zbytečná. Líbilo se mi to. Bylo mi potěšením číst toto výjimečné dílo.

Svět postav knížky Afonsa Cruza : Drážďany únor 1945. Na každé dva obyvatele připadla jedna bomba. Teplota v centru města dosáhla tisíce pěti set stupňů Celsia. Ustát i sebemenší vjem z prožitého a člověk kulhá do konce svého života. Tak jako Izák Dresner, kterému voják před jeho očima zastřelil kamaráda. A hlava mrtvého kamaráda padla na Izákovu botu. A Izák začal kulhat. Do konce svého života. Tíha té hlavy v přeneseném slova smyslu tížila celý jeho život a nedalo se uniknout. Působivá knížka, krásná slova laděné do myšlenkových konstrukcí, z kterých prýští jako studánka odvěká touha člověka po harmonii, empatii, po míru. Jako protiklad Drážďanům 1945, jako protiklad nenávisti a zla obecně. … My tady vyrábíme životy. Netvoříme fikce, nýbrž skutečnost. Existenci tvoří svědectví. Bez toho není nic. To „ten druhý“ činí, že existujeme. Bez jeho vnímání není nic. Esse est percipi … být znamená být vnímám. Zmnožujeme člověka, vytváříme nové způsoby vidění věci… A to povznáší člověka k nesmrtelnosti : jeho myšlenky se stávají univerzálními a každého obohacují. Slova mohou vstoupit do uší neuvěřitelného, nesčetného množství lidí… Když se staneme mnohými, staneme se nakonec všemi, což je Všechno a což je Jedno... To byly jenom citace na ukázku z této překvapivé knížky plné imaginace, intenzivní emocionální nálože až s mystickými prvky. Loutka, která nahrazovala Kokoschkovi Almu, je vzorcem pro myšlenku, že žijeme, pokud nás vnímá okolí. A tím sdílením se formuje síla těch, kteří spojeni pomyslným vláknem můžou ovlivnit běh dějin.