Nesmírně silná, mnohovrstevná, děsivá i zábavná životopisná kniha: při čtení v mládí se mi moc nelíbila, ale teď ji plně oceňuji. Axel ji vydal v roce 1929, kdy už byl sedmdesátníkem, takže s dostatečným nadhledem a zjevně bez velkého důrazu na krutosti a syrovost druhé půle 19. století zejména z hlediska opakujících se smrtelných epidemií, chudobinců a starobinců jako jediné ne zcela funkční záchytné sociální sítě té doby. Čtenář musí s povděkem ocenit, že díky modernímu očkování pro nás spála, záškrt, tubera, a lepším hygienickým podmínkám i cholera znějí jako něco z prehistorie. Je strašné číst o tom jak spála třeba během týdne z šesti dětí v rodině usmrtila pět, záškrt zabil nejen děti, ale i dospělé, na tuberu se umíralo rovněž nejen v chudých rodinách, vše se týkalo bohatých i chudých, nikdo si léčbu nemohl koupit, protože žádná neexistovala. Axel ve svém životě byl u všech těchto epidemií, přestože byl především "módním" oblíbeným doktorem v Paříži a později v Římě, kde si zejména na bohatých či aristokratických hysterických dámách vydělával slušné peníze (od mládí měl sen o San Michele v Anacapri, proto si musel na pozemek i dům hodně vydělat) - místo hysterie (a tehdy právě oblíbené hypnózy) jim přisoudil a léčil vlastní výmysl, tzv. kolitidu. Jeho neklidný duch a velké sociální cítění (i nenávist k jakékoli krutosti také na zvířatech) ho nutilo opustit zavedenou praxi a třeba vydat se na pomoc cholerou zmítané Neapole. Všude tam stejně jako ostatní lékaři při výkonech riskoval nejen zdraví, ale rovnou i život, smrt si nevybírá. O život (nebo alespoň o obě omrzlé nohy) mohl přijít také v horách, jak vypráví o své horolezecké túře na Matterhorn, kde s vůdci skončili pod lavinou. Vyprávění není úplně chronologické, ale postupně se lze orientovat mezi jeho nejbližšími lidmi či figurkami, o nichž rád píše. Je v něm i spousta humoru, i na místech a v situacích, kdy by to málokdo čekal (např. doprovod mrtvoly na cestě vlakem). Ke všemu přistupoval s otevřenou myslí, selským rozumem a nabytými zkušenostmi z praxe. Jako celoživotní cizinec na místech pobytu se také musel naučit rozumět nejen jazyku, ale i kulturnímu kontextu dané země, a rozhodně této situace spíš dokázal využít, než že by trpěl jako nechtěný element mezi domácími. Velmi ho obdivuji a jsem opravdu ráda za tuhle úžasnou, obsažnou, děsivou a současně milou knihu o životě lékaře na přelomu 19. a 20. století. Rozhovor s celoživotním nejbližším přítelem švédským lékařem: Axel: "Proč jsi mu vysvětlil všechny příznaky jeho fatální choroby?" Norström: "Trval na tom, že chce znát pravdu. Musel jsem mu to vysvětlit, jinak by mne neposlechl." "Já jsem mu neřekl zhola nic, a poslechl mne stejně. Když ti povídal, že chce všechno vědět, lhal. Nikdo nechce vědět, jak moc je nemocný. Každý se bojí smrti a má k tomu dobrý důvod. Tomu člověku se přitížilo. Jeho existenci ochromuje strach, a to tvou vinou." "Věčně mluvíš o nervech a duši, jako bl naše tělo nebylo nic jiného."... "Zapomínáš, že je to všechno otázka víry, nikoli vědomostí - stejně jako víra v Boha. Katolická církev nevysvětluje nikdy nic, a přesto zůstává nejmocnější silou světa. Církev protestantská se pokouší vysvětlit kdeco, a drolí se na kusy. Čím menší část pravdy tvoji pacienti znají, tím lépe pro ně. Nikdy neexistoval záměr, že by na fungování tělesných orgánů měla dohlížet mysl, a vedeš-li pacienty k tomu, aby o své chorobě přemýšleli, znamená to, že si zahráváš se zákony přírody. Pověz jim, že musejí udělat to a to, užívat ten a ten lék, aby se jim ulevilo, jestli tě nechtějí poslouchat, ať si jdou k někomu jinému. Nenavštěvuj je, pokud tě nepotřebují opravdu naléhavě, moc se s nimi nebav, sice tě brzy prokouknou a zjistí, jak málo toho víme. Lékaři by se stejně jako členové královské rodiny. měli držet co nejvíc stranou, aby jejich prestiž neutrpěla - nejlépe vypadáme ve světle poněkud tlumeném. Jen se podívej na příbuzné doktorů: vždycky se raději léčí u někoho jiného! Já třeba ošetřuji, samozřejmě potají, manželku jistého předního pařížského lékaře. rovna dneska mi ukázala recept, který jí manžel napsal, a chtěla vědět, zda jí ten lék prospěje."