napínavý příběh o uprchlictví a pomoci, který vypráví 2 kluci. Jeden se jako uprchlík objeví v úplně cizi zemi ve sklepě, kde se musí schovávat. Zkamarádí se se skoro stejně věkově starým klukem , který se do stejné země nastěhoval, ale z úplně jiného důvodu. Jak silné bude jejich kamarádství a pomoc jeden druhému v neznámém státu?

Přestože kniha je zjevně určena pro mládež, ani ta by už pravděpodobně na laciná schémata načrtnuta v knize neskočila. Hlavní hrdina Ahmed a jeho západní protějšek Max jsou možná jediné dvě postavy, které jsou v románu vykresleny plasticky (byť Ahmedovy vnitřní monology typu „strašně bych se chtěl integrovat, a oni mi to neumožní“ by mohly být učesány do méně agitační podoby). Zbytek působí jako fuksovské panoptikální figury ze Spalovače mrtvol, které pouze zosobňují nějakou stereotypizovanou vlastnost a jejich motivace a chování bývají spíše komické. A tak tady máme natvrdlého xenofobního policistu Fontaina, který je sice zodpovědný za ochranu Bruselu před islámskými teroristy, nedokáže si však poradit se dvěma čtrnáctiletými kluky, kteří si s ním hrají jako kočka s myší. Ženskými protějšky Fontaina jsou pudově uvažující maloměšťácké učitelky, které v dialozích jen srší předsudky, aby je mohl Max fakticky podloženými argumenty smečovat. Oproti tomu kontrastuje integrovaná muslimka Farah, která sice nosí nikáb, ale přesto – světe, div se – nenajíždí kamionem do turistů! Němci jsou v románu líčeni jako milovníci uprchlíků, kteří vlaky plné běženců masově vítají oslavnými transparenty, z Maďarů naopak autorka udělala zpátečnické neofašisty. Tak nerealisticky, jak jsou vykreslovány postavy, jsou bohužel zpracovány i klíčové zvraty příběhu. K získání falešných dokladů stačí v zemi, kde platí výjimečný stav, prostě jen nepozorovaně použít právě nepoužívaný počítač na místním městském úřadě.