!!! POZOR SPOILERY !!! Tak trochu mne mrzí, že tu není více komentářů, aby ten můj byl symbolicky sedmým :-). První díl se mi líbil hodně a dala jsem mu plný počet hvězd s otázkou, zda Hearne laťku udrží. Udržel! Takže zase za pět... A já tímto slavnostně slibuji, že (jsem připravena ke každé nepleše a) pokud bude dobrá i trojka, tak si celou sérii koupím domů, budu ji opakovaně číst a v mezidobí laskat hřbety knih ve své kapacitně silně nevyhovující knihovně. Protože jsem si autora dala do oblíbených, přišlo mi avízo do e-mailu, když vyšla dvojka. Žel liberecké knihovně trvalo nějaký čas, než knihu pořídila do svého fondu, a já ji tak četla se zpožděním. Zjistila jsem, že od Útoku obrů u mě uplynulo docela dost vody, takže jsem některé postavy, místa a zejména události měla v mlze. Možná i proto mi trvalo hodně dlouho se začíst, ale kolem 50. stránky, když Tallynd doplavala k Ostrovům mlžných panen se to zlomilo. Ještě teď si chrochtám blahem, jak moc jsem si to čtení užívala, a pláču, že třetího dílu se dočkám až někdy v příštím roce. To bude hodně dlouhé čekání! Kompozice příběhu je stejná jako u prvního dílu, tedy bard Fintan vypráví obyvatelům Pelemynu o událostech minulých, ale už se nebezpečně přibližuje současnému dění. Dozvěděla jsem se odpovědi na některé otázky, které mne trápily z minula, mj. totožnost Stína / mistra Máslovky, jak se Kostní obři dostali přes propast, anebo (a to především!), co umí sedmý kenning (ještě teď se z toho vzpamatovávám!). Hearne se vrátil ke starým dobrým známým, ale přidal i pár postav nových, a já zejména kvituji, že tentokrát nikdo z mých oblíbenců (s jednou výjimkou) nezemřel násilnou smrtí. Kromě Dervana, který se ovšem stále drží v pozadí a je spíše pasivním pozorovatelem, jsem si tentokrát oblíbila zejména gerstada Darycka (který v mé hlavě ovšem vypadá mnohem víc feš než na úvodních malůvkách). Ač mne možná mnozí odsoudí, jeho sonet o kokotu bych si přečetla věru ráda. A doufám, že Daryck přežije třetí díl, ožení se s dámou, která má má slabost pro mandarinkový koláč a která se jmenuje jako já. Přiznám se, že změnu překladatele jsem vůbec nepostřehla, styl vyprávění odpovídal 1. dílu. Hearne vyprávěl opět se svým mírným a mnohdy nenápadným slovním humorem a já si to tentokrát nechala všechno líbit. Haniminy výkřiky o tom, že je něco bomba, mě sice lehce iritovaly, ale nakonec jsem s ledovým klidem přešla zmínky o tom, že Fintan nosí trenýrky anebo že Lorson používal zubní kartáček (což je ve světě podobném středověkému velký anachronismus). Jen tedy považuji za neodpustitelné, ale současně za to Kevina žeru, že kniha přinesla spoustu dalších otázek a já teď budu napnutá a netrpělivě budu vyhlížet odpovědi. Mimo jiné, proč Koeshinu posádku tvořily jen ženy? Bhametovy úvahy o vládnutí mě nesmírně bavily, spolu s Olet a Abhim jsem objevovala taje Hrobového lesa, s Tualou oplakala Tarrecha a fandila Gondelovi vypadajícímu, jako by na něj zaútočila armáda dochucovacích prostředků. S ohledem na Sedmý kenning mi vyzvednutí pohoří kolem Raelu i krakeni v Severní pevnosti přijdou jako dobrý nápad. Něco mi ovšem říká, že to nebude stačit, a já jen doufám, že Saavič není jedním z obdařených, protože jinak to bude docela průšvih... No a samozřejmě pořád čekám, jestli Melishevovi konečně pošlou toho hygienistu...

Knížka se čte prakticky sama. Bez nudných pasáží. Nicméně dávám jenom 2 hvězdičky za tu Marxisticko-bolševickou propagandu. Mladí revlucionáři přebírají moc, vylepijí propagandistická hesla, svrhnou buržoázní vládu a továrny předají do rukou dělnické třídě. Tam už opravdu chybí jenom ten pověstný výstřel z Aurory.