dočteno. Vikingové mě celkem zajímají a tak jsem po Hákonovi sáhla.. Motivace autora, jak sám píše v doslovu, byla celkem jasná. Nechtěl mít za hrdinu dalšího svalovce drsoňě, který jen bojuje a vítězí. Tak zvolil Hákona Haraldssona, krále, který není pohanem. Věří v Bílého Krista a je poměrně dost citlivý. Na vikinga i na středověkého muže bych řekla .A tady byl možná kámen úrazu - těžko si vytvořit sympatie k někomu, kdo pořád trpí, trápí se, je nejistý, zvrací. O sevření útrob jsem četla nespočetně krát. Nevím, nešlo by ono slovo nahradit i jiným ? prostřídat v průběhu dějě ? Celkově postavy byly takové jakési nemastné neslané...Ethelstan mi od začátku rovněž neseděl, pořád jsem z něj neměla ten správný kladný pocit. Pořád jsem čekala nějaký podraz..ale nepřišel. Hákonovo obrácení na křesťana a pokřtění - tam jsem taky tak nějak postrádala uvěřitelnost změny, Hákon byl pro mne jako čtenáře v duchu stále pohanem. Ale možná to bylo tím, že Hákon byl v podstatě pohanem mezi angly a křesťanem u vikingů....a sám se zmítal v nejistotě, která cesta je správná. Autor neopoměl zmínit severskou krutost, nájezdy Erika Krvavé sekery, pohanské oběty živých tvorů včetně lidí...a Hákonovo zděšení tím vším. Což mu ale nebrání, aby nakonec byl slušným bojovníkem, navíc chytrým, takže jako nový král si lidi postupně získává. Obstojí ale jeho víra ? uvidí se v budoucnu...A co se vražd týče, morální blok má jen vůči jednomu - Erikovi... Romance s Aelfwyn snad nejlépe ukázala postavení otroků na severu a křesťanskou laskavost té doby ke svým bližním. Nečetlo se to vysloveně špatně. Ale kniha postrádala náboj, který by mě motivoval. Který by mi nedovolil jít už spát ;) bylo mi celkem jedno, co se s postavami i Hákonem stane. A motivace k dalším dílům je poslabší.

Podle mě poutavé vyprávění o Vikinzích i o životě ve staré Anglii. Hlavní hrdina Hakon se ocitá na vychování u dvora krále Ethelstana. Všechno je tu pro něj nové a navíc je pokřtěn a stane se stoupencem Ježíše Krista. Ale nepřestává být následníkem trůnu svého otce z dalekého severu, krále Haralda. A kvůli němu se musí vrátit zpět do rodné země, země pohanů, kde všichni uctívají Odina a další bohy, aby své dědičné léno zachránil před výpady krutého Erika. Musí se vyrovnat nejen s válečníky, ale i s náboženstvím, které se mu stalo cizím a nepřijatelným kvůli barbarským obětem. Ve válečné vřavě osvědčuje své bojové schopnosti a vyrovnává se s pochybnostmi poddaných i nenávistí svého úhlavního nepřítele, bratra Erika, zvaného Krvavá sekera. Nedá se říci, že jde o nějakou historickou selanku s dobrým koncem. Poznámka na konec: zaujalo mě, že místo zbroje se v knize používá slovo brň. A těším se na další díl, středověká historie mě baví.