tragikomická obraznost, mnohdy až cynický detail a silně zhuštěná intertextová provázanost, próza klade na čtenáře vysoké nároky, na jeho kulturní rozhled, znalost historického kontextu i na soustředění, zejména kvůli návratnosti metafor a obrazným i sémantickým analogiím

Prozaik, publicista a esejista Josef Jedlička (1927–1990) je autorem pouhých dvou beletristických děl – novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a rozsáhlé románové kroniky Krev není voda (1991), v níž zachytil historii vlastního rodu od poloviny 19. století do druhé světové války i smysl své životní cesty –, přesto patří k nejvýznamnějším českým poválečným spisovatelům. Z české literatury byl dvakrát vyhoštěn, nejprve po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany a byl vyloučen ze studií estetiky a etnografie na Univerzitě Karlově (pracoval pak jako dělník, učitel, vychovatel a etnograf a od roku 1953 žil v Litvínově); podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu (žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a oženil se tam s básnířkou Violou Fischerovou). Je autorem literárněvědných studií (např. o Kafkovi) a řady esejů, z nichž nejznámější je soubor České typy (1992), v němž s fejetonovou lehkostí ironicky analyzoval typické české vlastnosti demonstrované na známých literárních postavách (Babička, otec Kondelík, Jan Cimbura, Jan Ratkin, Švejk aj.). Jedličkova prvotina s dantovským názvem (jedná se o první verš Dantova Pekla) vznikla v Litvínově v letech 1954–57, vyjít však mohla až o desetiletí později. Miroslav Zelinský ji pokládá za „jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi“ (Slovník české prózy). Podle Jiřího Zizlera zde Jedlička „poúnorovou realitu spodobnil s nesmírnou kondenzovaností, syrovostí i výsostnou lyrikou“ (V souřadnicích volnosti). Když próza v roce 1966 vyšla, ptalo se Rudé právo, jak je možné toto psát a toto vydat? Esejista Peter Urban o německém vydání (1969) uvedl, že nezná v české literatuře po roce 1948 knihu, „která by s takovou koncentrací, s takovou intenzitou a agresivní melancholií a přitom tak věrohodně zobrazila ono tristní bezčasí těch, kteří – bez budoucnosti – měli být integrováni do nejistého světa její vize a kteří se tomu vzpírají, vědomě – a z dobrých důvodů.“ Reflexivní novela nemá celistvý příběh, vypravěč se zamýšlí nad svým životem od války do 50. let a zaznamenává tragické či tragikomické příběhy většinou litvínovských občanů (třeba osamělé stařeny rozprodávající knihovnu se zastaralými lékařskými knihami po manželovi a čekající na jakýkoli telefonát; nebo hádku, jíž vrcholí jedna manželská krize: po večerech studující manžel zanedbává manželku a když ta mu vytrhne knihu o Máchovi, on ji bije v rytmu pětistopého rozměru verše). Beznadějná krajina města s chemickými závody a ubikacemi přestavěnými z bývalého německého koncentráku je pozadím filozofických i zvláštně lyrických pasáží: „Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví. A říkám, že je to pravda, že tomu tak bylo, říkám to teď, zde, kde život náš je v půli se svou poutí (…)“ "Hledám motivaci svého osudu."