To by bylo na světě krásně, kdyby všechny děti lítaly po lese v budničkách, maminky jim pekly rozpíčky a vívance, občas na ně vytáhly rákosky (ale Kája byl bit zbytečně moc!), terefón by měl jenom pan Štulc a těch loupežníků bylo jenom pramálo! Bála jsem se, že se mi v dnešní době už čtení Káji nebude tolik líbit, jako kdysi před 20 lety, ale bavilo mě to ještě mnohem více. Závidím tehdejší klidný, skoro bezstarostný život hajných a lesních, závidím Kájovi a Zdeni jejich čistotu, upřímnost i naivitu, kterou dnešní děti ztrácejí hrozně brzy. A jen doufám, že Kája Mařík se bude číst navěky, bude se předávat z generace na generaci a nikdy neupadne v zapomnění!

Knihu Kája Mařík jsem si vypůjčila od spolužačky, která ji měla po své mamince a nadšeně mi líčila, co právě čte. Postupně jsem přečetla všechny díly, protože v oné době tento titul byl "podpultový" jako Rychlé šípy. Moc se mi líbilo vyprávění o malém chlapci, jeho kamarádce a poetickém kraji jeho dětství. Později jsem přečetla i Řídících Márinku, ale to už nějak nebylo ono. Když v devadesátých letech znovu Kája začal vycházet, koupila jsem si všechny díly a moc se na ně těšila. Nezklamaly. Někdy si je otevřu a přenesu se v duchu k Mníšku pod Brdy, vidím přísně vedeného chlapce nebo už zamilovaného studenta, zapomenu na všední starosti a musím se usmívat. Mým dětem už tohle dílko moc neříká, zřejmě je trochu více moralizující. Ale "jako pohádka pro děti" to prý jde. Jistě, doba je jiná, ale myslím, že trochu pokory a tehdejší slušnosti by dnes současným lidem neškodilo.