Laskavé. Kultivované. "Lidé s autismem jsou, hlavně z neurologických důvodů (způsobu, jakým pracují jejich nervové dráhy), neobvykle citliví na emoční a fyziologické výzvy, se kterými se denně setkáváme. Zažívají tedy více pocitů nepohody, úzkosti a zmatku než ostatní. Je pro ně také obtížnější naučit se, jak tyto pocity a výzvy zvládat. Abychom mluvili jasně: špatná schopnost zachovat si dobrou emoční a fyziologickou regulaci by měla být hlavním znakem definujícím autismus." --- "Když pochopíme, jakou roli hraje emoční regulace a dysregulace u autismu, není těžké vidět, proč jsou přístupy k terapii autismu založené na "seznamu nedostatků" neúčinné. U člověka s autismem mohou totiž vyvolávat vyšší úzkost, zejména pokud je jejich cílem omezit strategie, které tomuto člověku pomáhají. Tyto metody označují určité zvyky a chování za autistické a zaměřují se na jejich potlačení. Nehledají pravé motivace, které jsou základem určitého chování, a často dítě obviňují z toho, že je neposlušné nebo úmyslně manipulativní, místo aby uznaly, že dítě úspěšně používá vhodné strategie - i když vypadají nezvykle. Pokud se jim podaří toto chování odstranit, ve skutečnosti dosáhnou toho, že člověku vezmou strategie, jak zvládat zátěžové situace. Lepší je přístup, při kterém oceníme význam takového chování, a pokud je to nutné, budeme klienta učit jiné strategie, jak si zajistit dobrou emoční regulaci." --- "Když odborníci použijí nálepky tohoto druhu v začátcích vývoje dítěte, může to způsobit, že neobjektivně předurčují potenciál dítěte: pokud je "nízkofunkční", příliš od něj nečekejte, pokud je "vysokofunkční", znamená to, že bude dobře fungovat a nepotřebuje podporu. Z této nálepky se často stává proroctví, které se samo naplňuje. Přitom děti, které mají v útlém věku větší problémy (a potřebují tedy větší pomoc), často časem udělají neuvěřitelné vývojové pokroky. Některé děti se rozvinou až později - člověk se vyvíjí po celý život. Místo abychom se soustředili na vágní a nepřesné nálepky, je lepší zaměřit se na to, jaké jsou relativně silné stránky a problémy dítěte, a najít, jaká podpora bude pro dítě nejpřínosnější."

Neobvyklý pohled na autismus nabízí autor právě v této knize, která se čte skoro sama. Tady jde o to, že autor píše hodně ze svých vlastních zkušeností a stránky jsou protkány mnohými (ať už kratšími nebo delšími) kazuistikami ze stran lidí, kteří se potýkají s autismem, nebo poruchou autistického spektra. V jednotlivých kapitolách rozebírá např. echolálii jakožto pokus autistů o komunikaci s okolím, vysoce vyvinutou emoční paměť autistů, jejich sklony k emoční dysregulaci a jak na případné problémovější situace nahlížet. Autor zastává tezi, že dívat se na autismus jako na poruchu je zásadní chyba, spíše bychom je měli vnímat jako odlišné lidi s odlišnými reakcemi a odlišnými potřebami a na několika příkladech ilustruje fakt, že když se autisty snažíme pochopit a pokoušíme se na ně naladit, můžeme sklízet velký úspěch při komunikaci s nimi. A také to dokážou ocenit. V kontrastu s tím máme tradiční přístupy, které se snaží autistické chování (které ovšem jako pojem sám o sobě autor spíše kritizuje, právě kvůli tendencím k patologizaci) spíše potlačovat ve vzoru "neotravuj". V druhé části knihy jsou případy několika rodin, jejichž dětem byl diagnostikován autismus. Nakonec autor předkládá několik otázek a odpovědí (třeba jak dítěti říct, že má autismus - je pravda že když se nic neudělá do 5 let věku, je to v háji - a tak dál. Jinak teda myslím, že kniha může sloužit jako základní informační zdroj i lidem, kteří jsou v kauze autismus začátečníci (právě kvůli množství kauz) a samozřejmě teda hlavně lidem, kterým byl autismus diagnostikován.