Je to zvláštní paradox – příběh stvořený (a schválený) uprostřed režimu, který kázal nevyhnutelnost dějin a zákonitý pokrok lidstva k lepším zítřkům ukazuje, jak je člověk vlastně stále stejné stvoření. Vždyť středověký svět je od toho sovětského téměř k nepoznání – lidé podlézají moci a ze strachu a vypočítavosti mění názory, vrchnost zkresluje realitu propagandou a vyžaduje okázalé projevy oddanosti. A mučení? Ve Veselé věži se klidně mohla získávat doznání stejnými metodami jako v Lubjance. Možná takový dojem autoři vytvořit nechtěli, ale já si tento pocit po otočení poslední stránky odnesl. Víc mě zaujala myšlenka, jestli má člověk právo zasahovat do osudů ostatních proti jejich vůli. Nejde jen o návštěvníky z vyspělejší epochy, naopak, je to každodenní otázka v našich běžných životech. Když máme pocit, že víme, co je pro druhého prospěšné a vidíme, že sám není ochoten se změnit, máme právo vnutit takovou změnu silou nebo manipulací? Máme právo druhého člověka uvádět do jemu nepříjemných situací, když si myslíme, že ho to vybudí k vnitřní proměně? Zdálo by se, že ano, ale viděl jsem už tolik případů, kdy pravým důvodem takového chování byla touha po ovládání druhých, po demonstraci vlastního ega a bezohledné nadvládě, že bych byl velmi opatrný. Bratři Strugačtí na tyto otázky neodpovídají, jejich povzdech na tíhou božího údělu není zdaleka tak subtilní, ale mě se líbilo i jen vykročení tímto směrem. Bylo mi sympatické, jak se zde deromantizuje středověký život, popisy špinavého a smrdutého města byly působivé. Vykreslení postav a dialogy mě už bavily mnohem méně – do svižnosti Sapkowského nebo přesvědčivosti George Martina to mělo daleko. Třeba když don Rumata jen meči odrážel útok patnácti pořízků, tak to bylo skoro až směšné, jako vypůjčené z Perry Rhodana. Jako by bratři zůstávali pořád jednou nohou v žánru dobrodružný příběh pro mládež – dospělému čtenáři, který by hledal knihu o tom, jak je ovlivněna lidská psychika při vystavení diametrálně jiné kultuře bych tak doporučil spíš Conradovo Srdce temnoty nebo Knihu zvláštních nových věcí.

Byli pasivní,chamtiví a neuvěřitelně,fantasticky sobečtí.Psychologicky byli skoro všichni otroky - otroky víry,otroky sobě podobných,otroky drobných vášní,otroky ziskuchtivosti.A jestliže se z vule osudu některý z nich narodil nebo stal pánem,nevěděl,co si se svou svobodou počít.A v nejkratší možné době se znovu stával otrokem - otrokem bohatství,otrokem zvrácené nestřídmosti,otrokem zhýralých přátel,otrokem svých otroku. Je těžké být bohem - A. a B. Strugačtí Ty jejich uvody,člověk se octne někde a s někým a než si to dá dohromady kdo s kým a proti čemu už je skoro uprostřed. Poté se to začíná rozjíždět a dokonalé obrátky nabírá v poslední čtvrtině,na závěr už září,krystalizuje vše do klubíčka,které si kotě pomalu rozmotává,tak nějak si i s námi autoři hrají,na konci budete odměněni. Vše se,jak už je u nich zvykem nedozvíte,o to víc je to na vás a vašem zadumání. Opovržení všemi totalitarismy,fašismy,komunismy i jinými (ismy) z textu přímo číší. Muže se veškeré lidstvo mít někdy líp,dospěje v předsudkách i v jiných omezenostech ? Je naděje rozmotat nitky klubka zažitých zamotaných kruhu ? Na to si čtenář muže přijít už sám. PS: Dialog Rumaty s Budachem patří opravdu k předčasným vrcholum samotné knihy.