„Mysteriózní Boží styl se objevuje jako zkušenost a tázání také v Božím slovu v podobě moudrosti. Žádná teologická formulace, žádná syntéza jeho tajemství není nikdy s to vysvětlit znepokojivá překvapení, která Hospodin chystá v dějinách a v životě člověka. Bůh je vždy mimo náš dosah. Setkání s ním nikdy neopakuje předchozí modely, a proto nezbývá nic jiného než přijímat živého Boha, který je vždy originální“ Zvládnout takovou nálož odborně prezentované trinitární teologie bych si nejspíš netroufal, pokud bych dříve neměl dobrou zkušenost s rozhlasovým pořadem, který na základě této knihy vznikl (odkaz na něj jsem tady přidal a přidávám i doporučení k poslechu). Ale i tak to byla náročná plavba na teologických vlnách, při které jsem se občas prostě musel smířit s tím, že ne všechno jsem schopen pobrat. Ale nerezignoval jsem, věty typu „Zahrnuje-li jeden pojem vše jsoucí, ba nekonečnou plnost a dynamičnost jsoucnosti božství, pak se jeho vypovídací hodnota bude tangenciálně blížit nule, pokud touto nulou ve své hyperabstraktnosti nebude.“ jsem prostě bez mrknutí oka a bez pocitů zoufalství přešel a věnoval se pasážím, ve kterých mě studium trinitárky mohlo nejen učinit vzdělanějším, ale kde se lepší pochopení trojičního Boha mohlo v dobrém podepsat na mém životě před Pánem i mezi lidmi. Takových míst bylo překvapivě hodně, profesor Pospíšil totiž dbá na to, aby jeho kniha/učebnice nebyla suchým akademickým čtením, ale aby podněcovala plnější a kvalitnější život z víry, plnější život v lásce ke Trojici a bližním. „Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením, zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení. Osoba je tedy svrchovaně výsostnou důstojností právě proto, že je svou vlastní konstitucí bytostným povoláním k boholidskému společenství. V tom také spočívá její nedotknutelnost ze strany druhých. Lidská osoba však může zradit sebe samu, když se bude vnímat jako absolutní, soběstačný, do sebe uzavřený subjekt. Jak vidno, správně pojímaná trinitologie je vždy teologií, antropologií, soteriologií a spiritualitou zároveň.“